Učebnicový kluk

Slabá chvilka

Seděli jsme u něj v pokoji. Joshe jsme nechali ať si jde po svém, prej si chtěl zajet na pizzu s kámošema nebo co. Každopádně jsme s Mikem nechtěli sedět v kuchyni a vypadat jako staří manželé, co pijí čaj a debatují o tom jaká je dnešní politika. 
"Zlato víš, ale přece se trochu bojím. Já v nás věřím vážně moc, jen mám takový zvláštní pocit." řekla jsem aniž bych nad tím přemýšlela, protože kdybych alespoň trochu přemýšlela, tak bych to nikdy neřekla. 
"Zlato. Všechno bude v pořádku. Nemusíš se ničeho bát." zmizel mu ten krásný úsměv na tváři. Cítila jsem se strašně. 
"Promiň, nechtěla jsem to takhle říct." 
"To je v pořádku, pro nás oba je to nové, ale zvládneme to." vytvořil mi nadějný úsměv na tváři. 
"Já vím. Měla jsem jen nějakou slabou chvilku." 
"Nemáš ty, ty své slabé chvilky poslední dobou pořád?" nasadil svůj hříšný pohled a začal své rty přibližovat k těm mým. 
"Možná by si s tím měl něco udělat." tuhle hru můžou a budou hrát dva. Už se mi po tomhle hodně moc stýskalo. Pořád jsem byla já nebo Mike zaneprázdněná věcmi, co se děli kolem kapely, že naše polibky uvízli někde zahozené a bylo na čase je konečně najít. Chvilku zase vypnout a užít si jeden druhého, být tu zase pro sebe a pro nikoho jiného. Zahodit všechen svět kvůli tomu druhému a věnovat se jenom jemu. Chyběli mi jeho vášnivé polibky a jeho pohledy do mých očí. Jeho ruce, které měl vypracované od cvičení, do kterého se pustil asi před dvěma měsíci a jeho vlasy, jak jsem jimi mohla prohrábnout. Miluju ho a potřebuju ho víc než jsem si dokázala představit. Už to není jenom on. Už to nejsem jenom já. Už jsme to my dva a všichni ostatní. Nezáleží na tom, co se děje, když se to děje nám oběma. 

"Lili?" 
"Ano?"
"Vážně nad tím takhle přemýšlíš? A řekni mi pravdu."
"Nebo neříkej nic?" 
"Ne, prostě to řekni. Jsem to já a mně můžeš říct všechno i když si myslíš, že mě to může jakkoliv zranit, když je to od tebe tak je to v pořádku."
"Dobře, no když jsem se to dozvěděla, tak jsem moc nadšená nebyla. Jako byla, ale jen za vás. Za sebe jsem byla smutná a nevěděla jsem, co dělat. Jestli brečet nebo se smát. Věděla jsem, že všechno bude v pořádku už jen proto, že jsme to my dva a všechno je v pořádku a jsme to pořád my dva." 
"Zlatoo." řekl s lítostí v hlase. 
"Víš co? Už to nebudeme řešit." dala jsem do toho trochu elánu a už jsem nemusela lhát. Byla jsem přesvědčená o tom, že je to v pořádku. 
"Dobře, ale kdyby si měla zase takovou 'slabou chvilku' rád ti od ní odpomůžu." ach tyhle narážky.