Učebnicový kluk

Londýn

Ráno nás probudil budík. Mike byl hnedka na nohách, ale mně se prostě nechtělo vstávat.
"Zlato. Vstávej. Jedeme do Londýna."
"Musíme?" 
"Chceš radši ležet v posteli?" 
"S tebou?" 
"Nope. Já jedu." zasmál se.
"Dobře, tak já teda pojedu." 
"Tak se mi líbíš. Co si dáš na snídani?"
"Nevím něco malého. Jogurt třeba." 
"Dobře. Pojď už." dostala jsem se z postele a pomalým krokem šla za ním. Po snídani jsme se šli najíst a měli jsme ještě čas. Vzal mě kolem pasu a políbil mě. 
"Máme ještě tolik času kolik budeme chtít."
"Nejsem si jistá jestli na nás budou tak dlouho čekat."
"Nebudou, ale čas se vždycky zastaví, když tě držím v náručí." chtěla jsem nervózně sklopit hlavu, ale palcem mi chytil bradu a políbil mě. 
"Sice miluji tvůj nervózně sklopený pohled, ale já musel." usmála jsem se, vzala ho za ruku a táhla ho ven ze dveří. Šli jsme po cestě směrem ke škole, byla ještě pořád tma a nikdo nás nemohl vidět jak se objímáme a líbáme v každé uličce. 
Přišli jsme na místo a většina lidí už tam byla. Zrovna přicházela Temy, Robert a nějaký kluk.
"Čus lidi. Tohle je Jack. Jacku tohle je Lili moje spolužačka a Michaela možná znáš chodí do A-čka." řekl Rob, když přišli k nám. 
"Ahoj a jo s Mikem se trochu známe." už přijížděl autobus. Mike mě pustil k oknu, a i když jsme jeli zhruba dvě a půl hodiny, tak jsem usla na jeho rameni. Když jsem se probudila, nemohla jsem zvednout hlavu, protože Mike měl tu svou opřenou a tu moji. Taky spal. Pomalinku jsem se snažila se narovnat, tak abych ho neprobudila, a protáhnout se. Člověk by na chvilku i řekl, že se mi to podařilo, ale on se začal probouzet chviličku po tom, co jsem se protáhla. Začal se protahovat, jako když se probouzí kočka. Nebo spíš kotě. Pomalu už jsme přijížděli k Londýnu a zepředu se ozvalo.

"Stavíme se ještě ve Wembley aréně na prohlídku." Mikovi se rozzářily oči.
"Tam jsem se vždycky chtěl podívat." i když to od Birminghamu není tak daleko, tak tam ještě nikdy nebyl. Autobus zastavil a Mike nadšeně vystupoval a když už byl venku, snažil se nezírat s otevřenou pusou na arénou. Před vchodem na nás čekal nějaký pán průvodce, co nás vzal dovnitř a ukazoval nám sál. Byl obrovský a já jsem jen viděla, jak je Mike nadšený. Držel mě za ruku, a z každé maličkosti, pro kterou se nadchl mi ji trošku zmáčkl, aby nedával obličejově moc najevo to, že se mu tam tak moc líbí. Potom nás vzal ten pán do backstage. Šli jsme dlouhou uličkou, plnou dveří a na kadžych bylo nějaké číslo a pod ním byl nalepený papír čí je to šatna právě teď a kdo tam bude vystupovat. Ten pán nám říkal různé skupiny které tam už vystupovali a  potom nás vzal na stage. Teď už Michael nic neskrýval a byl doslova unešený. 

"Jednou tady chci odehrát s klukama koncert." zašeptal to tak, že si myslel, že to nikdo neslyší, ale já ho slyšela. Objala jsem ho tak, jak to většinou dělají kluci. Stoupla jsem si na špičky a objala ho zezadu. 
"Jednou určitě odehraješ." pousmál se.
"To je jen sen." 
"Sny se taky plní." 
"Jediné co tady můžu udělat je právě teď." chytil mi ruce povolil je a otočil se ke mně."Jen jedna věc, která tomuto nejlepšímu okamžiku chybí." sklonil hlavu a políbil mě.