Rafael a Já (CZ)

9. Další na seznamu

Když jsem se probouzela, cítila jsem se divně. Jako bych spala tak týden. Pamatuju si, jak jsem byla úplně zesláblá. Ani teď to nebylo o moc lepší. I když o trochu ano. Připadala jsem si jak po dlouhé nemoci, kdy otevřu oči a všechno je zas jasné. Ale když jsem je doopravdy otevřela, světlo jsem neviděla, jen tmu. Musela jsem několikrát zamrkat, abych rozehnala mlhu bránící mi v rozhledu. Potřebovala jsem se zorientovat, kde to jsem a proč.

Ve své posteli rozhodně ne. Tahle byla velká, měkká a s hedvábnými potahy. To já nemám. Rozhlédla jsem se kolem. Za velkými okny se rýsoval noční osvětlený Londýn. Zdroj jediného světla v místnosti. U postele bylo křeslo a v něm seděl Rafael. Neviděla jsem mu do tváře. Celá jeho postava se utápěla ve stínu. Ale hned na první pohled mi bylo jasné, že nespí. Byl bdělý a napjatý v očekávání.

Hned nato jsem si vzpomněla, co se stalo, než jsem se dostala do jeho postele. Spousta krve, díky jeho ráně v zádech a pak jeho rty přisáté na mém zápěstí. Projela mnou elektrická vlna. Podle mě to byl ten nejerotičtější zážitek v mém životě. Jen vzpomenout si na to mě vybízelo k tomu, se mu znovu nabídnout. Z té potřeby mě rozbolelo celé tělo.

Došlo mi že, je nějak ticho, i když určitě ví, že jsem vzhůru.

„Raf..." nestihla jsem to doříct, ani už nevím, co to bylo. Protože se náhle vymrštil do své výšky a byl u mě. Jako přimražená jsem zůstala ležet. Když se ke mně naklonil. K mému úžasu jedna jeho ruka vystřelila k mému hrdlu. Jeho prsty jej objali. Pak jsem si jen uvědomila jeho váhu na sobě. Co se tu děje? Uvěznil mě pod sebou, neměla jsem sebemenší šanci se hnout. Ale i tak jsem na to neměla dostatek energie. Jen jsem na něj zírala a čekala, až mi tuhle divnou situaci vysvětlí. Neměl by mi být náhodou vděčný za to, že jsem ho zachránila a ne mě hned po probuzení škrtit? Jeho prsty se mi zarývaly do kůže na krku. Nedusila jsem se, ale věděla jsem, že stačí, aby jen trochu přitlačil a zlomil by mi vaz. Srdce mi divoce tlouklo o žebra a nevěděla jsem, co si mám myslet.

Až teď jsem si uvědomila, že jsem vyprahlá a v krku mě škrábe. Začalo to být opravdu nepříjemné a ještě víc byl jeho pohled. Jeho oči totiž zase rudě svítily, ale bylo toho víc. Byl v nich vztek a byl mířen na mě. Zmateně jsem mrkala a snažila se pohnout. Chtěla jsem se zeptat, o co mu jde, ale nebylo mi to dovoleno.

„Takže, Médeo. Po tvé přímo skvěle načasované záchraně jsem trochu přemýšlel a něco mě napadlo." Jeho hlas byl zase stejně krásně hluboký, až na to že teď byl podbarvený hněvem. Cítila jsem, jak se stěží ovládá, protože celé jeho tělo se třáslo. „Jak mohl Gabriel vědět, kde přesně bydlím? Mám teorii a to že ty jsi mu dala adresu. No sakra že ty. A dál? Určitě to s ním pečeš. Copak ti nabídl? Máte lepší dohodu, než co jsem ti dal já? Tak povídej, máš čas než tě zaškrtím. Jsem vážně zvědavý, jakou lež si vymyslíš!" ještě pořád jsem byla úplně vyčerpaná a točila se mi hlava. Na vteřinu povolil stisk mého krku, abych se mohla pořádně nadechnout. I přesto, jak mizerně jsem se teď cítila, mě popadl asi stejně silný vztek, který poháněl jeho. Sebrala jsem všechnu sílu, co mi zbývala a zlostně sebou škubla. To ho překvapilo, ale hned mě zase přišpendlil na místě.

„Rafaeli. Jestli to co teď říkáš, myslíš vážně. Tak jsem s tebou skončila. Nemusím ti nic vysvětlovat. Přišla jsem sem, abych se s tebou dohodla a netušila jsem, v jakém stavu tě najdu. Krucinál dala jsem ti napít krve, aby ses z toho dostal." Moje zuřivost se zvětšovala, kroutila jsem se pod ním a stejnak mi to nebylo nic platné.

„Třeba tě při pohledu na mě přepadla vina. To se lidem stává." Zasyčel. V očích jsem neviděla žádné slitování. Vypadalo to, že mě chce vidět pokořenou, ale já už se tak cítila, i když jsem neměla v žádném případě v plánu ho o tom obeznámit.