Rafael a Já (CZ)

38. Naděje

~~~ The Rasmus - Livin'In the world without you ~~~

„Přidáš se ke mně, drahý?" zeptala se. Když už nic jiného, pravděpodobně je tahle večeře hodně důležitá. Měl jsem tušení, že to bude něco jako Médein Debut. Kývl jsem na ní hlavou a vydal se k ní, nabízející ji rámě, pak jsme se vydali ven.

Když jsme mlčky kráčeli chodbou ke schodišti, připadal jsem si úplně sám. Neodvažoval jsem se na ženu po svém boku ani podívat. Pravděpodobně bych začal řvát jako smyslů zbavený a vystřelil tady odtud. A určitě bych udělal další pitomost, když bych se snažil ji sebou odtáhnout, třeba násilím.

Neuměl jsem si život bez ní představit, ale už jen tenhle úvodní rozhovor, zničil všechno. Jako by už vážně nebyla. Jako bych ji zabil právě já. Začínal jsem se ve své kůži cítit zatraceně na nic. 

Když jsme přišli k prahu do velkého sálu, musel jsem se přestat zaobírat sám sebou. Měl jsem dojem, že se tam do té místnosti vtěsnala snad stovka upírů, ne-li víc.

A nebyli to jen upíři.

I lidé. A ne jen tak ledajací. V té změti obličejů jsem rozpoznal několik lidí, kteří mi silně připomínali některé politiky. A ne jen z Anglie, ale i z dalších zemí. Hodně známé tváře.

No do prdele. Když si všichni uvědomili naši přítomnost, celá ta masa lidí zmlkla a zírala na nás. Ne že bych nebyl na pozornost zvyklý, ale tohle bylo do pekla divný.

„Dámy a pánové. Dovolte mi představit vám moji přítelkyni, Mocnou Médeu Hogwartt a jejího druha Rafaela lorda Ayrshire, kterému mimochodem patří tato usedlost a uvolil se nám ji propůjčit k této události." Sálem se nesl zvučný hlas patřící Sereně, která teď stála na stupínku před trůny. Ironicky jsem se pousmál, když se zmínila, jak jsem se uvolil. Už to začíná. Lži a jen lži. Moje přítelkyně. Asi by jí měl někdo udělat jasno v mezilidských vztazích, má to nějak popletené. Člověku, kterému ještě před několika hodinami hrozila vyvražděním její rodiny a přátel, se rozhodně neříká "moje přítelkyně". 

Jako ve snu jsem poslouchal, jak se všichni dali do bouřlivého tleskotu. Proboha, to je tedy povedené divadlo. Médea se znovu dala do pohybu. V davu se udělala cestička. Nemohl jsem si nevšimnout zvědavosti skoro všech přítomných. Ve vzduchu se vznášela směsice respektu a strachu. Vypadalo to, jakoby se Médea vedle mě vznášela, byla úchvatná. Vyzařovala z ní sebejistota. Trochu se usmívala a její pokožka mírně zářila. Tak asi na to všichni tady zírali. Především lidé.

Pak jsem na sobě ale ucítil něčí pohled. Odvrátil jsem hlavu od cestičky před námi a pátral v davu po té osobě.

Lucius?

Měl skloněnou hlavu, že mu blonďaté vlasy spadaly do obličeje, ale díval se na mě. Teď přímo mě do očí. Jako by se mi snažil něco sdělit. Mírně jsem zavrtěl hlavou. Proboha. Jen doufám, že on se nepřidal k těm fanatikům, postávajících okolo něj. Pak jsem postřehl několik metrů od něj postávat Duncanna. Toho vyhazovače v Hell's Hole.