Rafael a Já (CZ)

18. Rodina

Nikdy jsem se v něčí přítomnosti necítila tak živá a uvolněná. Když jsem se probrala z toho šoku, že se za mnou opravdu přijel, mohla jsem opět obdivovat bezchybné vzezření, i když nevypadal zdravě, ani trochu to neubralo na jeho přitažlivosti. Nemůžu uvěřit, že jsem si někdy myslela, že Gabriel je nejkrásnější chlap, kterého jsem kdy viděla. Rafael je tisíckrát pohlednější. Má zajímavé rysy ve tváři. Typovala bych, že byl šlechtic a podle všech nápověd a vodítek, to bude bezpochyby pravda. Ale to brzy zjistím. Pomalu se začínal otevírat a bez námitek mi svěřil jedno z jeho tajemstvích minulosti. Opravdu mi připadal jiný, ale bude nejspíš tím, že jsem ho několik dnů neviděla a on evidentně hodně přemýšlel. 

Poklepala jsem hlavou a podívala jsem se dolů na své stále odhalené zápěstí. Rychle jsem si stáhla vyhrnutý rukáv. Pak jsem vytáhla mobil z kapsy a zavolala Lucy. Byla u vytržení z toho, že mě slyší a ještě víc z toho, že jsem zase zpět ve Skotsku. Rychle souhlasila, že přijde na večeři. Hlavou mi probleskla myšlenka, zda Lucy taky není výjimečná, ale to jsem hned zahnala. Rafael se bude muset snažit a neprozradit se, a když to selže, přijde na řadu jeho schopnost, ovládat lidské myšlenky. I když se mi nelíbila představa, použití nátlaku na vlastní rodiče a ještě k tomu s mým svolením. Ale lepší než aby uspořádali hon na Rafaela. To by mi ještě scházelo. Ještě nenadešel správný čas jim to povědět.

Zvedla jsem hlavu, když se přede mnou zrovna zjevil, jako duch. Vylekaně jsem nadskočila. 

„Tohle už mi nedělej." Zaprskala jsem. Uličnicky se na mě šklebil.

„Rafaeli, nepoužívej na moje rodiče nátlak. Vím, že by to bylo jednoduší, ale jak lépe na ně zapůsobíš, než sám sebou." rozhodla jsem se mu promluvit do duše.

„Pokud tak věříš mému šarmu, pokusím se. Ani na tvou kamarádku ne?" rozhodně jsem zavrtěla hlavou a on přikývnul. Divila jsem se, jak rychle na to přistoupil.

„Poznám, když to uděláš." Upozornila jsem ho.

„Jak?" divil se.

„Vím, jak se ti změní aura." Ohromila jsem ho.

„Ty vidíš moji auru?" vydechl. Já jsem mu to neříkala? No asi ne, podle toho jak vykuleně se tváří. Jejda. Pousmála jsem se na něj. Bohužel to moc nepomohlo. Pořád na mě zíral jak na zjevení. Je to tak divné, když vidím světelný obal, co se kolem něj vlní?

„Nevidím to pořád. Jen někdy." přiznala jsem ledabyle. Neshledala jsem to tak zajímavé, jako třeba to, že umím jen pohnutím ruky odhodit cokoliv, bez použití fyzických sil. Ale budiž.

„Rád bych věděl, kdy mě přestaneš ohromovat." Zavrtěl hlavou. Bavilo mě to.

„To ti nepovím, sama sebe někdy překvapím." Řekla jsem a pak zamířila ke dveřím od jeho apartmánu.