Rafael a Já (CZ)

3. Divoký

~~~ Představuji Vám Médeu Hogwarttovou~~~

Ohromeně jsem zíral na místo, kde ještě pře malou chvílí stála. Pak jsem se bleskově otočil a díval se, jak odchází. Když jsem si dneska myslel, že z ní dostanu všechny možné informace, šeredně jsem se zmýlil a to hned v několika bodech. Což se mi nestává moc často. Nestává se mi to nikdy. A rozhodně jsem z toho neměl radost.

Nikdy, ani jednou za celou dobu své existence jsem se nesetkal s někým, komu by se podařilo zůstat v mé přítomnosti naprosto netknutý mojí aurou. A už vůbec jsem nepočítal, kolikrát za tu chvíli co jsem s ní mluvil, jsem zůstanu ohromený a neschopný slova. Zato její aura do mě pořád narážela a snažila se... vlastně ani nevím o co. Ale byl jsem si jist, že to rozhodně nebylo nic příjemného. Jen stěží jsem se obrnil proti jejím útokům.

Nejzvláštnější na tom bylo, že to jako by dělala nevědomky. Upírala na mě ty svoje velké zelené oči a ještě k tomu stejným způsobem jako já. Rozhodně se nerozpakovala si mě pořádně prohlédnout. Neušel mi její ohromený výraz, když mě před sebou uviděla. Hltala mě pohledem, což by pro mě nebyla žádná novinka, kdyby to nedělala tak okatě. Moc dobře jsem věděl, že v lidech vyvolávám rozpoluplné pocity. Ale nikdy by mě nenapadlo že v něčích očích najdu zvědavost.

Médey si nedělal absolutně nic z toho, jak jsem ji schválně zahnal do kouta a záměrně se ji snažil vyděsit.

Byl jsem zmatený její poznámkou o našich jménech. Už jsem si myslel, že jsem na něco přišel, protože to znělo jako by nepřímo řekla že ví, kdo jsem a že ona taky pochází z jiné doby. Ale pak když jsem na ni udeřil, sice jen obyčejnými slovy, tak jsem poznal, že nemá páru o čem mluvím. Aspoň jsem neztratil nadání číst v lidech, po letech spoléhání se jen na svou sílu.

To však neměnilo nic na tom, jak neuvěřitelně mě iritovalo, že nemůžu použít sílu nátlaku, a přinutit ji říct co chci. Ale ať jsem se snažil sebevíc, nedařilo se mi to. Ta představa, že si poprvé za tak dlouhou dobu nemůžu vzít to co chci, mě doháněla k šílenství. Ona je tady teď ta nebezpečná a já s ní musím skoncovat. I přesto, že se nedozvím, co přesně je zač. Nemůžu, nechat někoho takového běhat po světě. Už teď mě udivovalo, že je stále a živu. Nechápal jsem to, ale třeba disponuje nějakými jinými schopnostmi. Každopádně teď jdu po ní a možná se přece jenom něco dozvím, dřív než zemřu. A jestli ne, zemře ona.

Když jsem přemýšlel nad svými možnostmi, už jsem stál venku na měsíčním svitu. Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak natáhl noční vzduch do plic. Okamžitě jsem ucítil mezi dalšími chuťemi, její vůni. Přece jenom tudy šla před pár minutami. Díky tomu jsem ji mohl lehce najít. Aspoň něco z mých upířích předností na ní funguje. 

Stopa mě to zavedla na kraj Hyde parku. Ale, ale. Přece není tak hloupá, aby chodila v tuhle dobu do ve stínech se utápějícího parku. Možná se naskytne možnost otestovat mou teorii o jejích dalších nadáních. Nemůže se bát, když má odvahu jít tam. 

Dále jsem následoval jejích pach až jsem jí byl na doslech, nedošla zatím moc daleko. Schovával jsem se ve stínech keřů. Nevím, na co jsem čekal. Ale než jsem si to stihl srovnat. Zaznamenal jsem další pohyb pár metrů před ní ve křoví. Věděl jsem dřív než ona, že tam někdo je a čeká na ni. Ona však pokračovala v chůzi a když už byla kousek od toho keře, dotyčný dal o sobě vědět velkým zašustěním, ve kterém jsem rozpoznal tiché zavrčení. Kdyby se tohle dělo někde ve filmu, hned by mě napadl vlkodlak, příhodné bylo, že byl i úplněk. Ale nebylo to tak. Nebylo to zvíře. I když se tak rozhodně choval.