Rafael a Já (CZ)

11. Osobní nádoba s krví

Dneska je opravdu divný den. Nebo spíš Rafael je dneska nenormální. Chová se netypicky. Jinak než normálně. Je nervózní a roztržitý. Dívala jsem se na něj, když jsme stáli ve výtahu a jeli nahoru do jeho apartmánu s taškou plnou deníků. Překvapil mě, když mě odnesl do banky a trezorem zaplněného majetkem jeho rodiny. Jeho dávno mrtvé rodiny. Hned jak se o ní zmínil, věděla jsem, že se o tom nehodlá ani náhodou bavit. Jen co jsem se na ni zeptala já, přísně semknul rty a v očích se mu objevila obvyklá tvrdost. Moc ráda bych se o jeho minulosti dozvěděla víc. Ne o té upíří, kdy zabíjel lidi na potkání. A možná i o té, kdyby se v ní našla nějaká špetka lidskosti.

Vím, že tam někde hluboko je. Ale on je tak skálopevně přesvědčený o tom, že v něm není nic jiného než jen to zvíře prahnoucí po krvi. Zakrývá svoji slabost pro svou lidskou minulost. Určitě mu to chybí, jeho rodiče a sourozenci, které možná měl. Jen to hází za hlavu a říká si je to už tak dávno a nemá smysl se nad tím pozastavovat. Muselo se stát něco hrozného.

A já si usmyslela, že to zjistím. Přijdu na to, jak ho donutit se mi otevřít. Pousmála se, když jsem si uvědomila, že už zním jako on. Posedlá odkrýváním tajemství. Pomyšlení na tohle mi vyhnalo z hlavy i to proč se s ním vůbec stýkám. I když mi to moc dlouho nevydrželo, jelikož jsem si opět vzpomněla na to, co se teď děje v mém životě. A už nešlo o to zjistit, kde přišla k těm super sílám, které jsou v jejím nitru. Nedokázala přestat myslet na jeho zuby na její kůži. Ano to taky byla jedna z těch věcí, na kterou jsem myslela celý den. Dokonce se mi o tom i zdálo.

„Prosím, dámy mají přednost." Ukázal mi rukou před sebe a já vkročila do jeho bytu už po druhé v tomto týdnu. Když jsem tu byla před tím, ani jsem si ho neprohlédla. Měla jsem oči jen pro krev na zemi a polomrtvého Rafaela. Teď jsem měla svoji příležitost. A nejvíc z celého bytu mě zaujalo černé lesklé, křídlové piáno, stojící v proskleném rohu obývacího pokoje. Moje kroky mířily přímo k němu. Prstem jsem přejela po dlouhé linii zvednutého křídla a skončila u černobílých kláves. Byl to Petrof. Jedna z nejlepších a nejstarších značek. Ohromeně jsem se otočila zpět k Rafaelovi, který pozoroval mé počínání. V obličeji se mu mihlo, něco co jsem ještě nikdy neviděla. Vřelý cit patřící tomu skvostu. Určitě s ním mnoho zažil a mohla jsem jen hádat, co ho k němu pojilo. Pozoroval můj prst přejíždějící po klávesách.

Podívala jsem se na elegantní nápis Petrof a pod ním čísla prozrazující z jakého roku pochází. Zalapala jsem po dechu. Vrhla jsem vylekaný pohled na Rafaela, který se zjevil vedle mě. Silou vůle jsem se přinutila ke klidu.

„Jsi starší, než jsem si myslela." Zkonstatovala jsem tiše. Zasmál se. Předtím mi neprozradil, jak starý je, když jsem se ho ptala. Že bych mu nevěřila. Už chápu.

„Jsem jako to piáno. Tolik jsme toho zažili, přesto vypadáme stejně mladě a svěže, jako před tolika lety." V jeho hlase se odrážel cit. Bylo tak krásné, slyšet to právě od něj. Aspoň vím, že moje teorie byla správná a něco pod tou vrstvou tvrdosti a nepřístupnosti přece jenom je. Dokázal by cítit něco k lidské bytostí? Jen k člověku?

„Zahrál bys mi?" zamumlala jsem. Opětovala jsem jeho přímý pohled, uvědomujíc si jeho blízkost.

Na sucho jsem polkla. V jeho opojné přítomnosti jsem bohužel dokázala myslet jen na jednu věc. To jediné co mohl udělat on. Instinktivně jsem se k němu pohnula, ale pak jeho otevřený výraz ztvrdl. Nervózně uhnul pohledem. Pootevřel ústa, aby mi odpověděl na otázku. Vykulila jsem oči, když jsem si všimla, jak se mu prodlužují tesáky.