Rafael a Já (CZ)

27. V zajetí

~~~ Summer Set - Figure me out~~~

Byla to mučivá věčnost, co jsem strávil ve svém žaláři a sám. Nikdo nepřišel několik hodin. Po Médee ani památky. Zíral jsem na prázdnou postel naproti sobě. Byl jsem strachy bez sebe. Už jsem z toho začínal šílet. Láska je prokletá věc. Nutí mě dělat si o ní starosti. Kde je? Co jí mohla Serena udělat? V hlavě se mi rozvíjely všechny možné scénáře o jejím osudu a ani v jednom na tom nebyla moc dobře. Je oslabená a má strach. Sakra. Nenávidím nevědomost. Několikrát jsem bušil do mříží a snažil se je vypáčit, ale nešlo to. Taky jsem trpěl ztrátou síly. Scházela mi krev. Její. Té, co mi ji sem přinesli, jsem se ani nedotkl. Když tu byl jeden strážce, aby mi přinesl novou, udiveně si mě prohlížel. Ale nemínil jsem mu cokoliv vysvětlovat. Bylo mi jedno, co si o mně myslí. Vím, že bych měl být rozumný a dobrovolně se neoslabovat. Ale prostě nedokážu pozřít jinou, než její. Tahle krev co mi sem nosí, je čerstvá a teplá, ale mě nepřišla přitažlivá ani trochu.

Zatraceně. Kde jsou? Z mého vnitřního soužení mě vytrhlo otevření dveří. Vzhlédnul jsem s nadějí, že ji zas uvidím. Ale nebyla to ona.

„Kde je Médea?" zavrčel jsem vztekle. Dva upíři se podívali jeden na druhého.

„Je ve své komnatě," odpověděl jeden. Zmateně jsem na něj zamrkal.

„A tebe máme odvést do tvé," řekl druhý. Úplně mě udivovali. Otevřeli mříže a pokynuli mi, abych vyšel ven. Pak mě vedli chodbou pryč od vězení. Vystoupali jsme do hlavní haly a pak kolem salónku, točitým schodištěm do dalšího patra, kde se nacházely ložnice. Došli jsme do poloviny, kde byly dvě komnaty naproti sobě. U jedněch dveří stáli už dva upíři, ty druhé byly otevřené. Tam se nacházela moje ložnice. Shodou náhod to byla přesně ta, kterou jsem obýval, když jsem tu žil ještě jako člověk. Ta naproti patřívala mé sestře. Pomalu jsem vešel dovnitř. Otočil jsem se na své strážce. Jeden už v ruce držel nádobu s novou krví. Málem jsem se na něj opovržlivě zašklebil, když ji pokládal na stůl.

„Můžu vidět Médeu?" sice jsem vůbec nechápal, co tu dělám, nebo proč je nám najednou přidělili normální komnaty. Muselo se stát něco, co změnilo Serenino rozhodnutí držet nás za mřížemi, jako zvířata. Potřeboval jsem mluvit s Médeou. Ujistit se, že je v pořádku. Ti upíři se na sebe zase podívali. Chvíli bylo ticho, během, kterého jsem vytušil, že Médea je přesně v té komnatě naproti mé. Srdce se mi rozbušilo s nadějí. Její aura byla stejně krásná a v pořádku, jak jsem si pamatoval. Došlo mi, že můžu cítit její auru. Už není pod vlivem drog a asi to tu dochází jenom mě.

„Musíme se na to zeptat Sereny," odpověděl jeden z upírů. Pak se oba dva odebrali pryč, přičemž za sebou zavřeli. Na mé posteli bylo nové oblečení. Co udělala Médea, že najednou máme takové pohodlí? Rozhlížel jsem se po pokoji. Bylo to tu jiné, než jak jsem si pamatoval. Nikde už nebyly moje osobní věci. Ty jsou v Londýně. Poté, co jsem byl přeměněn, jsem se sem vrátil jen pro své věci a pak utekl. Nicméně tu bylo vše vyzdobené rodovou barvou. Nábytek a ostatní zařízení muselo být celou dobu upravováno. Vypadalo to tu nově, a přesto vše vypadalo, jako když jsem tu byl naposledy. Nábytek stál dokonce na stejném místě. Na jednom stolku u zdi se nacházelo umyvadlo umyvadlo s vodou a utěrkami. Nechal jsem to na chvíli být a přešel k oknu. Už začínalo svítat. Můj pokoj se nacházel na té straně hradu, kde byla stráň. Kdyby se mi podařilo vyskočit, opravdu by to bolelo. Nehledě na to, že bych ještě musel získat Médeu. A pravděpodobně byla na nás dole čekala hlídka. Takhle to radši zkoušet nebudu. Najdu jiný způsob.