Rafael a Já (CZ)

24/1. Past

Jediné, co jsem po probuzení vnímala, byl tlukot jeho srdce a jeho paže ovinuté kolem mě. Sice byl na dotek ledový jak kámen, ale když nás pak přikryl dekou, cítila jsem se jako někde na obláčku.

Opatrně jsem zvedla hlavu z jeho hrudi a podívala se nahoru na jeho tvář. Pořád ji měl uvolněnou a rozhodně ještě spal. Tiše oddechoval s pootevřenými ústy a vypadal jako anděl. Vzpomněla jsem si, jak jsem ho hned první večer v duchu přirovnala k padlému andělovi.

Ukradla jsem si tuhle chvíli k tomu, abych ho mohla nerušeně pozorovat. Opravdu to byl nejkrásnější muž, kterého jsem kdy viděla. Nejen zevnějškem. Mně se líbil všemi možnými směry. Dělá pro mě všechno možné. Baví mě si s ním povídat a trávit s ním čas. Je zábavný. Víc než to. Jeho smích je to nejlepší, co jsem měla potěšení slyšet.

„Zase na mě zíráš?" promluvil najednou. Jeho hlas zněl rozespale a roztomile ochraptěle.

„Nedokázala jsem si pomoct." uchýlila jsem se k upřímnosti a pokývala hlavou. Posadila jsem se a prohrábla si rukou vlasy. Uvědomila jsem si, že mě šíleně bolí čelist. Prsty jsem si jí ohmatala. Au.

„Máš to nateklé." Už seděl taky a jeho prsty jemně přejížděly po mé čelisti. „Chtěl bych ti pomoct, ale je lepší, když zůstaneš netknutá mojí krví aspoň jeden den." Pověděl mi. Přikývla jsem. Uměla jsem si živě představit, co měl na mysli. 

„Ta čelist mi neupadne. Neměj starosti." Usmála jsem se na něj a odtáhla se tak, že už na mě nedosáhl. Jeho dotyk se mnou dělal všechno možné a odváděl mě od soustředění. Zvedla jsem se z postele. Natáhla jsem se pro mobil, abych se podívala kolik je hodin. Spali jsme celkem dlouho. Za chvíli bude poledne.

„Využijeme ještě těch pár hodin na nějaký cvičení?" zeptala jsem se.

„Mohli bychom." Přisvědčil.

„Dobře jdu ze sebe udělat člověka a hned jsem zpět." Odběhl jsem do jeho koupelny a opláchla si obličej. Skočila jsem si do pokoje pro věci na převlečení. Nepotřebovala jsem nějaký extra čas pro přípravu. Nejsem jak jiné ženy co ráno v koupelně stráví celou věčnost. Nelíčím se, pokud se nejedná o nějakou výjimečnou situaci. Pak jsem se vrátila k Rafaelovi.

„Takže?" nábytek nebyl odstěhovaný, ale seděl převlečený na posteli.

„Nebudeme bojovat. Teda ne úplně. Jen si zkusíme pár útoků. Budu se tě snažit ovlivnit, jako bych prostě nevěděl, že to nejde. A ty si zkusíš trochu herectví." O tomhle jsme se bavili už včera, ale už jsme se k tomu nevrátili. Vzrušeně jsem k němu došla.

„A co když nějaký upír nepoužívá slova, když ovlivňuje, tak to taky někdy děláš." Chtěla jsem vědět. Byla to pravda. Neumím číst myšlenky.

„Když se stane tohle, nahoď nepřítomný výraz, to by mělo stačit." Zvedl koutky úst v náznaku úsměvu. „Pojď." Přikázal. Došla jsem k němu.