Rafael a Já (CZ)

6. Návrh

~~~ Gabrielito k Vašim službám~~~

Nebyla jsem na to zvyklá. Zvyklá na to, cítit tolik protichůdných emocí najednou. Dusila jsem se tím vším. To co se událo v řadě za sebou během několika málo dnů, mi rozházelo život.

Uvnitř mě se odehrává velká bitva mého rozumu a chladného uvažování s tou stránkou mé osobnosti, kterou jsem teprve objevila. Nevím, jak jí pojmenovat ani co od ní očekávat, ale vím, že se každou minutou zvětšuje a bublá ve mně. Něco jako nezměrná síla, co se snaží dostat na povrch. Nechápala jsem to a chtěla to zarazit a žít zas normálně. Nervózně jsem si skousla ret a rozhlédla se kolem sebe. Neustále mám pocit, že mě Rafael sleduje. Spíš jsem si tím jistá, když mi to dal tak jasně najevo. Čekám, kdy na mě vybafne a začne se mě znovu vyptávat na to, co jsem zač. Jak to mám krucinál vědět?

Ukazováčky jsem si stiskla spánky a snažila se utišit tepající bolest v nich. Začalo to předevčírem, když se mi doma objevil můj osobní upír. A pořád se to stupňuje, ale mám tušení, že to s ním nemá co dělat, ale že se ve mně něco mění. Proboha, potřebuju odpovědi na otázky, přesně na ty samé, co mě s nimi otravuje Rafael. Kdo mi, ale odpoví? Nikdo mě nenapadal. Jediná další nadpřirozená bytost, kterou je sakra jen on.

Rafael toho nenechá. Trochu mě vyděsil, i když jsem to na sobě samozřejmě nedala znát. Opravdu. Jeho útok se mnou včera celkem zacloumal. Málem jsem mu tam omdlela do náruče a vydala se mu napospas. Dovedla jsem se ovládnout, i když jsem měla na mále. Cítila jsem jeho fyzickou sílu, ve které mě uvěznil. A i kdybych se chtěla pohnout, nemohla bych. Vnímala jsem jeho zuby na krku. Dokonce bubnování vlastní krve. Měla jsem strach, když mě k sobě strhnul. Ale hned jak se jeho zuby otířely o kůži na mém krku, přehnal se přese mě zcela jiný pocit. Vzrušení. Vážně. Zní to uhozeně a nechutně. Ale je to tak. Přímo jsem chtěla, aby překročil hranici a zakousl se do mě.

Když ze mě chtěl pít ten upír v parku a poté mě kousnul, pěkně to bolelo. Vlastně si už ani nepamatuju jak, ale vím že to určitě bolelo. Jak by ne? Vždyť do mě udělal díry, že ze mě krev tekla proudem. Připadalo mi to odpuzující a skutečně se mi z toho chtělo zvracet. Ale když to chtěl udělat Rafael. Celé tělo se mi napjalo v očekávání, že se bude dít něco nádherného. Vzpomínám si, jak jsem po tom prahla, dokonce ani jeho rudě svítící oči mě neodradily. Jeho normální barva očí se proměnila v tuhle zlověstnou, ale stejnak jsem se cítila omámeně a chtěla jsem to. Už jen z té představy se mi teď rozechvělo celé tělo. Proboha, ještě ze mě bude upíří závislačka. Protočila jsem nad sebou oči.

Z mého duševního trýznění mě vyrušil něčí hlas. Byl hluboký a podmanivý. Moje hlava vystřelila vzhůru. Opravdu jsem v první chvíli myslela, že je to Rafael. A na rty se mi už drala slova, typu co tu zase dělá. Ale zůstala jsem mlčet. Nebyl to on. Byl to další nevítaný muž. Gabriel Deveryl stál na prahu mé kanceláře a dožadoval se mé pozornosti. Polovičatě se na mě usmíval a pozorně si mě prohlížel, jako by mě viděl poprvé v životě. Zvedla jsem k němu oči a čekala, jestli bude opakovat to, co mi před chvílí říkal, jelikož jsem to nestihla postřehnout.

„Pane Deveryle copak vás ke mně přivádí?" nedokázala jsem ve svém hlase zamaskovat unavenost. Nebyla sice fyzická, ale zato psychická. Měla jsem dojem, že mi hlava za chvíli praskne z přemnožení informací.

„Jen jsem vás přišel zkontrolovat po víkendu." Jeho úsměv se ještě zvětšil a pak bez dovolení vstoupil do mé místnosti. Přešel k mému pracovnímu stolu a tam se zastavil.

„Tolik pozornosti z vaší strany. Jak milé." Nikdy nedokážu potlačit sarkasmus v jeho přítomnosti. Všimla jsem si jak najednou ztuhnul, když došel k mému stolu. Zamračeně jsem si ho prohlédla. Nikdy se neprojevoval jinak než s tím svým ležérním, líným způsobem. Dokonce i ten obvyklý úsměv mu slezl ze rtů. Mračil se na mě. To mě vážně hodně překvapilo. Dívala jsem se, jak se trhaně nadechl.