Rafael a Já (CZ)

41. Zabij mě dřív, než zabiji já tebe

~~~ Pierce the veil - Stained Glass and Colorful tears ~~~

„Gabriel?" vydechla stejně ohromená Lucy, která teď stála za mnou. Taky se šla podívat, co se děje. Takže mě nešálil zrak a opravdu tam stojí on.

„Deveryl! Co tu chce?" pravděpodobně všechny napadla stejná otázka jako mě a ještě mnohem více. Jestli je tu Deveryl, někde poblíž musí být i Serenin oddíl, ne-li ona sama. Gabriel se konečně pohnul. Zvedl jednu ruku a chytil se plotu, na vteřinu mě napadlo, že ho bude chtít přelézt, ale on se jen zkoumavě rozhlížel kolem. Mohl vidět jen dvojici stráží u vchodu. Jak ksakru mohl vědět, kde jsme?

„Zeptejte se ho, co tu chce, jinak tu budeme stát do soudného dne," zavrčel Lucius. Už jsem ho chtěl zarazit. Nejlepší by bylo, kdyby ho tam rovnou zabili. Já jsem víc než ochotný tam zaběhnout, když se tam tak hezky vystavuje.

„On požaduje azyl, pane," ozvalo se z reproduktoru. Nastalo ticho. Málem jsem propukl v smích. No tak to je vrchol.

„Jdu ho zabít," řekl jsem. Lucius potlačil úsměv a otočil se na mě.

„Vyšlete zadním východem jednotku, ať prohledá lesy. Uvidíme, jestli je tu sám," i kdyby tu sám nebyl, jak se vůbec opovažuje, sem páchnout. To si dovoluje moc.

„Otravnější stvoření jsem ještě nepotkal, pořád se plete tak kam nemá," brblal jsem.

„Nikde nikdo, je tu jen jeho pach, pane," jeden upír se vrátil se zprávou.

„Pane?" ozvalo se opět z reproduktoru.

„Jo?"

„Ten upír říká, že když ho pustím dovnitř, může nám poskytnout pomoc," protočil jsem oči. Houby nám může. Lucius se na mě podíval. Nevěděl co s ním.

„Můžeme ho dát do oddělené místnosti. Rozhodně je méně nebezpečný, než ta Mocná," ozvala se Zareyn. Vrhl jsem na ní vražedný pohled. Začínal jsem na ni být alergický.

„Ty mlč Zareyn, rozhodnutí nezáleží na tvých řečech," umlčel ji Devítiprstý Bob. Nějakým nepochopitelným způsobem vždy dala jen na něj.

„Co myslíš Rafaeli," otočil se na mě Lucius s žádostí o radu. Moc dobře věděl, jak já bych s ním zatočil. Nemá tu co pohledávat. Změnil názor? Tak ať si jde pobrečet někam jinam. Nechci se tu dívat na jeho ksicht.

„Je to prohnanej Deveryl. Nedá se mu věřit," zamumlal jsem, „nicméně, když ho pěkně zamkneme a zjistíme, co chce, nevidím důvod, proč ho sem nevpustit. Když to nebude stát za nic, rád se s ním pak vypořádám," poslední návrh se mi zdál velmi lákavý. Moc jsem si přál, aby byl Gabriel k ničemu. Lucius přikývnul a vydal pokyn, přivést ho dovnitř. Připravili pro něj místnost. Nějakou, co nejdál od Médey. Nemusí vědět, kde je, kdyby měl náhodou nečisté úmysly. A já si byl sakra jistý, že je má.

Na druhou stranu, přišel sám, oproti přeplněné pevnosti, nemá sebemenší šanci. Lucius mi pokynul, abych ho následoval do toho pokoje, kam už odvedli Deveryla.

Nešel jsem jen já. Přidali se k nám skoro všichni. Dokonce i Lucy. Nekomentoval jsem to. Nevadí mi svědci, až z Gabriela budu mlátit pravdu.

Došli jsme ke stejně vypadajícím betonovým dveřím, které byly u Médeiny cely. Měl bych se k ní zase vrátit. Ale nejprve tu musím něco vyřídit. Lucius otevřel dveře. Uprostřed místnosti, která byla identická s tou, ve které pobývala Médea, stál uprostřed Deveryl s rukama v kapsách a se staženým obočím. Taky jsem se neubránil a mračil se na něj. Celá naše delegace se vtěsnala do pokoje a prohlížela si žadatele o azyl. Gabriel se ale ani na jednoho z nás nepodíval, jeho pohled patřil... Lucy? To mě trochu vyvedlo z míry. Ještě víc jsem se zamračil a zastoupil mu výhled na lidskou ženu. Jestli je žíznivý, ona tu není k tomu, aby ukojila jeho potřebu.