Rafael a Já (CZ)

33. Dopadeni

~~~ Simple plan - Astronaut ~~~

Na chvíli se střetl s mým pohledem. Našla jsem tam přesně to, co jsem čekala. Jestli nás dostihnou, nemáme moc šancí na záchranu. Ne když nepoužiji svoji moc. Otřásla jsem se. V autě se vznášelo husté ovzduší plné obav o náš osud. Těkala jsem očima po dálnici, abych zjistila, jestli se k nám náhodou neblíží ta zmíněná auta, ale já bych to těžko rozpoznala, když se kolem nás hemžilo tolik vozidel. Jeli jsme asi další půlhodinu, když najednou Rafael zavrčel. Podívala jsem se přes rameno, hned jsem poznala, proč tak reagoval. Nějaký kus za námi se objevily tři černé mercedesy. Rafael přidal ještě víc na rychlosti, pokud to bylo možné. Už tak jsme uháněli, až jsem se divila, že nás nepronásleduje k tomu všemu houkající policejní auto. Kličkovali jsme z jedné strany silnice na druhou. Křečovitě jsem se držela madla na dveřích. Přesto že jsme jeli neuvěřitelně rychle, že se krajina za okny stávala rozmazanou, pronásledující auta nás doháněla. Vůbec jsem netušila, co se bude dít dál. Budou do nás strkat, jako ve filmech? Už teď se z toho stávala automobilová honička.

Některá auta, co jsme je míjeli, na nás podrážděně troubila, přestávala jsem mít přehled ve všem. Připadala jsem si jako v nějakém špatném akčňáku. Během dalších několika neskutečně dlouhých minut nás auta dostihla. Dvě z nich se objevila na každé straně našeho auta a to třetí bylo za námi, takže nám nemohli blokovat cestu dopředu. Což se nedalo považovat za výhru, jelikož se na nás ty po stranách tlačili. S děsem jsem pozorovala tu malou vzdálenost mezi našimi auty na mé straně. Výhružně se stahovali a pak se zase přibližovali. Bylo to zatím jen varování. Ale Rafael nevypadal tak, že by se mínil vzdát. Pokračoval ve zběsilé jízdě dál. Takže přišli první nárazy. A to ze zadu. Nečekala jsem takovou ránu. Pak mi to došlo, jejich auta musí být pancéřovaná. Už jsem si nepřipadala moc ve výhodě. Zatímco jejich auta neutrpěla žádné poškození, na našem už to muselo být znát. Nervózně jsem těkala z Rafaela na auta, do kterých jsem neviděla.

„O co se snaží? Chtějí nás vytlačit ze silnice?" potřebovala jsem mluvit. Byla jsem strachy bez sebe. Nemohla jsem jen tak mlčet. Rafael se soustředil na řízení, ale určitě by dokázal dělat ještě dalších 10 věcí navíc. Přesto mi odpověděl Leonard.

„Chtějí, abychom sjeli. Nemají nás zabít, ale co jiného mají dělat, když mi nechceme uposlechnout." Bručel Leonard. Díval se za sebe na auto, které do nás znovu najelo. Náš vůz se trochu zakymácel, ale Rafael držel volant pevně, až jsem se bála, aby ho za chvíli nezdemoloval.

„Nemůžeme takhle jet donekonečna." Řekla jsem na hlas myšlenku, která kolovala všem přítomným v hlavách. Upírům v mercedesech asi taky docházela trpělivost, protože se jejich útoky stávaly zuřivějšími a méně udržitelnými.

„Nemáme šanci." Vyřkl nad námi ortel Leonard. Zabodlo se mi to do srdce jako ledový nůž.

„Ne když zůstaneme na dálnici, musíme sjet." Promluvil konečně Rafael. K mé menší úlevě přišel s nějakým návrhem. Jako na zavolanou se na levé straně objevil sjezd z dálnice. Už jsem měla dojem, že ho Rafael nechá bez povšimnutí, ale on jen čekal na vhodný okamžik. Když pak prudce strhnul volant ke straně, nestačila jsem to sledovat, jak jsem se najednou ocitla přitlačená na dveřích. Byl to vychytaný manévr. Auto, které nás svíralo na Rafaelově straně, vytlačil ke kraji dálnice, takže se teď potýkalo se svodidly, zatímco vozidlo na mé straně vůbec nic nečekalo, takže vesele jelo asi ještě další dvě vteřiny dál. Pak se s pískotem zastavilo uprostřed dálnice a začalo couvat, projíždějící na něj začali vztekle troubit a objíždět ho. Auto za námi, na nás bylo pořád přilepené. Sjezd z dálnice vedl krátkým úsekem přes lesík, na křižovatce vybral Rafael cestu mezi dvěma kukuřičnými poli. Nervy jsem měla napnuté k prasknutí. Pořád jsme ale byli pronásledováni. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak ze zatáčky vyjíždí druhý mercedes, který nás už dostihnul.