Rafael a Já (CZ)

16. Mocná

„Už se taky těším, mami. A pozdravuj tátu. Řekni mu, že si dáme souboj, až přijedu." Rozloučila jsem se svojí maminkou. Položila jsem mobil zpět na stolek vedle postele a kriticky se podívala na svůj napolo sbalený kufr. Rozhodla jsem se svůj nápad, zajet navštívit své rodiče, převést na skutečnost . Od konference uběhly něco přes dva týdny a práce na klubu jsou v plném proudu. Taky jsem tam teď strávila všechen svůj čas, ale už se to vše chýlí ke konci a mě už tam není potřeba. V práci jsem požádala o placené volno. Nikdo nic nenamítal. Taky jsem teď přivedla do podniku fůru peněz, takže jim to vůbec nevadilo. Byla jsem hrdá na svou práci.

Ale to bylo vše. Nic dalšího pozitivního na mém životě neshledávám. Možná to že mám velmi zajímavé schopnosti. Které se snažím trochu rozvinout. Abych se mohla bránit upírům typu Gabriel a John. A možná i Rafael.

Rafael.

Od té noci v parku jsem ho neviděla. Tím myslím, že jsem o něm neslyšela. Nevím, jak se má, co dělá, nebo jestli ho už Gabriel nezabil. Já už za ním běhat nebudu. I když bych ráda. Moje hrdost by mi to nedovolila. On je příčinou všeho. Je to jeho vina! Zarputile jsem zatřásla hlavou.

Nepůjdu za ním a nebudu se mu omlouvat za něco co je pravda. Musí si to uvědomit, že je idiot a nechovat se jako jeden. Ale další pravdou bylo, že mi chybí jeho neustálá přítomnost. Sice to byl jen týden, ale i tak. Zvykla jsem si na něj. Byl svým, někdy zvráceným způsobem vtipný, zajímavý a tajemný. Na malou chvíli jsem si dokonce myslela, a že mu na mně záleží. Ale nebylo to tak, jinak by mě tu nenechal samotnou. 

Ale já se o sebe dokážu postarat i bez jeho pomoci. 

Domů do Skotska, jedu ze dvou důvodu. Kvůli rodičům, ale i kvůli tomu, že chci trochu pátrat. Prvně se zeptám právě jich, na to jestli o tom co umím, něco nevědí. Myslím, že odpověď a tu otázku vím předem. Bylo tu pár náznaků, kterém mi dříve unikaly. Něco rozhodně vědí. A pak chci zajít do státní knihovny. Bude tam něco o Alpinech. Moji rodiče bydlí v hlavním městě Edinburghu. Druhém největším městě ve Skotsku. Těšila jsem se, až je zase uvidím. Třeba zapomenu na to, že Rafael mě ignoruje. Připomínat mi ho nebudou ani kousance na krku, protože už se dávno zahojily. Zajímalo by mě, jestli se krmí z jiných lidí. Musí, jak jinak by to vydržel dva týdny bez krve?

To je nemožné sám říkal, že to zvládl maximálně týden. Ta představa, že by použil jinou krásnou dívku k jeho potřebám, se mi příčila. Rychle jsem to zahnala. Společně se slzami hořkosti. Sakra. Zapomeň na nějakého Rafaela, o kterém nevíš zhola nic. Gabriel měl v tomhle pravdu. Vysnila jsem si o něm, bůh ví co. To nebyl on, to bylo jen to, co jsem si v něm přála vidět. Vstřícný ke mně byl maximálně kvůli jeho sobeckým potřebám zjistit o mě potřebné a použít mě jako zdroj potravy. Jsem přesně tak nevinná a naivní, jak mě všichni kolem mě vidí. A přestávalo se mi to líbit. Jak bezbranně všem musím připadat. Naučím se jak používat svoji magii a každému předvedu, že se ve mně mýlili. Mohla bych být hrdinka, jak Spidreman a Batman. Zachraňovat lidi. To mě nadchlo.

S tou ideou jsem si dobalovala zbytek svých věcí. Letadlo mi letělo ještě ten den po poledni. Doma budu za chvilku, ale chtěla jsem cestovat rychle, i když o něco dráž. Když jsem bylo hotová. Zavolala jsem si před dům taxíka. Na prahu dveří svého bytu jsem se ještě na chvíli zastavila a vrátila se pro papír s tužkou. Možná dělám chybu, ale musela jsem to udělat. Jen pro jistotu.