Rafael a Já (CZ)

42. Hra o čas

~~~ Black veil brides - In the end ~~~

Srdce mi bušilo jako splašené. Přesvědčoval jsem sám sebe, že to, co jsem před malou chvílí postřehl v jejích očích, nebylo jen moje zbožné přání, ale skutečnost. Když najednou vykřikla a třásla hlavou, vylekal jsem se. Když ke mně zvedla oči, málem mě to porazilo. Protože tou sytě rudou barvou probleskla její krásná zelená barva. Ta, co jí patří. Pak mě začala odstrkovat, abych se jí nedotýkal. Nechápal jsem to, ani teď, když se na ni dívám, jak podřimuje, nebo to předstírá, abych ji nechal být. Nedokázal jsem to v sobě potlačit. Tu protivnou naději.

Prostě jsem tam viděl mou krásnou bezmocnou a zoufalou Médeu, ne tu, na kterou se teď dívám. Ten třpyt zelenkavých duhovek si nemůžu jen tak splést. Ale byl tam jen několik mlhavých vteřin a pak se opět vypařil a zbyla jen svítivě rudá, ve které v tu chvíli byla jasně rozpoznatelná potlačovaná panika. Tohle se stalo párkrát za celou dobu, co jsem tu s ní byl. Což byl už skoro týden. Začínal jsem mít dojem, že celou její přeměnu doprovází něco dalšího, něco o trochu komplikovanějšího.

Zdála se být dezorientovaná a hlavně, jako by ji něco bolelo. Což se mi nezdá, zase tak pravděpodobné. Spíš se to vymyká normálu. Proč musí být všechno tak nesnesitelně složité. Už mě to unavovalo.

S povzdechem jsem se položil na postel a založil si ruce pod hlavu. Tížilo mě svědomí, že já mám takové pohodlí a ona musí dřímat v křesle, ovázaná několika metry kovových provazů.

Nějakou dobu bylo krásné ticho, což bylo v téhle místnosti celkem neobvyklé. Médea většinou křičela a plivala jed na všechny strany. Všechno byla jenom moje vina, samozřejmě. Jak jinak.

Vypadalo to, že Médea vážně spí. Její tep se zpomalil a dech prodloužil. Ale nemělo to moc dlouhé trvání. Už jsem skoro zabral, když v tom vykřikla. Docela hlasitě.

„Nezabíjej ho," vzlykla. Vytřeštil jsem oči a vymrštil se ze své postele. Podíval jsem se na ni. Pořád byla ve stejné poloze, ale nepatrně se třásla. Vteřinu jsem nedokázal pochopit, co se to děje. Měla stále zavřené oči, spala.

Ona snila!

Upíři nemají sny. Ohromeně jsem vydechl, záviděl jsem jí. Pomalu jsem k ní došel a prohlížel si její tvář. Byla klidná. Pak se ale zkřivila v zoufalství a opět zavzlykala. Dokonce jí z koutku pravého oka stekla jedna jediná, třpytící se slza.

„Prosím," vydechla. Rvalo mě to na kusy. Protože to nepochybně byla moje sladká Médea. Konejšivě jsem ji pohladil po paži a mumlal k ní nesmyslná slůvka. Všiml jsem si, jak se její svaly stahují, jako by se připravovala k velkému fyzickému výkonu a pak se zase uvolnila.

Bylo to, jako by se sama se sebou prala.

„Médeo. Probuď se, je to jen sen," po mých slovech sebou škubla a vyhodila hlavu vzhůru, přičemž otevřela oči.

„Říkala jsem ti, aby ses mě nedotýkal. Jestli nechceš, abych ti ublížila," zasyčela, skoro neslyšitelně, Okamžitě jsem stáhl ruku, ale nikam jsem se nechystal. Tušil jsem, že bych ji neměl poslouchat. Něco se děje, když jsem dostatečně blízko ní. Něco uvnitř ní. Už jsem takový. Rád pokouším a provokuji. Když se mi naskytne taková příležitost, nedokážu odolat.