Rafael a Já (CZ)

36. Zlý sen

~~~ Muse - Time is running out ~~~

~~~

„Ne!" zařval jsem. Nebo možná ne. Možná jsem to jen zašeptal. Už jsem si nebyl ničím jistý, jen tím, že se řítím střemhlav do pekelných ohňů. Ještě k tomu jsem byl skoro slepý. Vážně. Viděl jsem proklatě špatně. Tělo jsem necítil, což na jednu stranu bylo příjemné zjištění. Žádná bolest. Byl jsem jak nemohoucí, co visí jak kus masa na řetězu. Ani zvednout hlavu jsem pořádně nemohl. Mohl jsem jen mžikat přes spadlé vlasy v obličeji. Médea pravděpodobně upadla do šoku, protože seděla jako zkameněla a z obličeje jí vyprchala veškerá barva.

Teď bych byl rád za jakoukoliv záchranu. Hodila by se právě teď. Ale to bylo jen nesplnitelné přání. A teď na mě padl další kámen. Vůbec jsem netušil, co mám dělat. Ale rozhodně jsem nechtěl být ten, kdo jí to udělá. To nemůže být pravda. To nemůžu být já.

Zatraceně.

Přesto, jedinou věc, kterou jsem v tu chvíli mohl cítit, byl neovladatelný stravující hlad po její krvi, smíšený s touhou jí ochraňovat. Trochu si to protiřečilo. Ale nedokázal jsem si to ujasnit. Byl jsem zlomený. Nikdy se na mě nikdo takhle nevyřádil. V zádech jsem měl tak dvacet střelných ran a v rameni díru po kolíku. Ve všem jsem měl třísky. Ale už mě to nebolelo. Jen jsem věděl, že to tam vše pořád je a to znamenalo, že na tom nejsem moc dobře a brzy zemřu. Tak blízko smrti jsem se ještě neocitnul. Nebylo to tak zneklidňující, jelikož už jsem pár let byl v podstatě mrtvý. 

Vzpomněl jsem si, jak ze mě Serena pila. Nedokázal jsem si vybavit, jestli to bylo příjemné nebo ne. Radši jsem se v tom moc nešťoural, hlavní bylo, že ve mně nechala krve tak akorát na to, abych nepadl do tmy. Vlastně se dost divím, že jsem pořád při vědomí. Důvod byla právě Médea. Musím vědět co se s ní stane, dřív než zemřu. Ale teď se vše obrátilo. Byla mi nabízená její krev za strašlivou cenu.

„Ach Rafaeli, proč se zdráháš? Je to přece Médeina krev, jediná, kterou piješ. A pokud dobře vím, proměnil jsi docela hodně lidí, jen tak po radost." Serena nemilosrdně proťala tíživé ticho. Nechávající mi čas... Na co? Neměl jsem nejmenší tušení.

Měla pravdu, přeměnil jsem hodně lidí jen kvůli tomu, že jsem se nudil a myslel jsem si, že v tom najdu nějaké uspokojení. Nějaký směr. Což se nikdy nestalo. A nikdy jsem nepřeměnil někoho, na kom mi záleželo. Nemůžu jí to udělat. Nedokážu to. I přes její vábivost.

Podíval jsem se přes slepené vlasy na Médeu. Začala se vzpamatovávat, protože prudce mrkala a hrudník se jí zvedal a klesal v ostrém dýchání. Oči se jí zase zalily slzami. Nerad jsem ji viděl plakat a už vůbec ne kvůli mně. Moc dobře jsem si pamatoval, jak naříkala, když do mě Serena dělala díry. Teď jsem byl jako cedník na nudle.

„Měla bych teď trochu potrápit Médeu, abych tě popohnala? Proboha jste tak neochotní!" mávla rukama ve vzduchu a já jsem nesouhlasně zamručel. To jí zastavilo na místě. Pokývala hlavou. Dva strážci se ke mně seběhli a najednou jsem byl volný. Spadl jsem tváří k zemi. Slabý jako moucha. Posbíral jsem všechnu zbylou sílu a použil ji k tomu, abych se vytáhl zase do sedu. Opřel jsem se o tyč. Byla to úleva mít ruce zase v normální poloze.