Rafael a Já (CZ)

22. Načasování

Dveře se za ním zavřely. Mohla jsem nechat povolit svoje nervy a vyvztekat se. Opravdu jsem měla nějakou dobu v plánu rozmlátit jeho pokoj na padrť. Jediné co jsem po jeho odchodu udělala. Vztekle zařvala a kopla do jeho postele. To bylo vše.

Proč jsem se nechala přemluvit? Odpověď zní, protože měl pravdu samozřejmě. Jistě že jí měl. Jak jinak. Prokázala jsem dost rozumu, abych to přijala a zůstala v bezpečí hotelu. Problém byl v tom, že já nechtěla zůstávat někde v pozadí. Vždyť se jedná pořád o mě a já bych se měla snažit přijít tomu na kloub, nebo mu aspoň pomoct. I kdyby to mělo znamenat nějaké ohrožení. Štvalo mě, že měl pravdu.

Byl čestný, i když si to o sobě asi nemyslel. On si o sobě totiž myslí jen to nejhorší. Staral se o mě tak jako ještě nikdy nikdo. Trochu mě to dojímalo. Cítila jsem, jak uvnitř taju při každém jeho pohledu. Při každé, ve kterém je někdy víc, než by si přál ukazovat.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Co teď budu dělat? Je tu sice na objednání spousta zábavy, ale nejsem ten typ člověka, co by se vyžíval v malichernosti. A nesnáším být mimo hru. I tak. Zvedla jsem hotelový telefon, jak mi poradil Rafael a nechala si na pokoj přinést tuctu DVD a velkou nálož jídla. Prostě se tu rozvalím a budu čekat, až se Rafael uráčí zase vrátit zpět.

Byla jsem v polovině Interview s Upírem, s kronikou mé rodiny rozevřenou na kolenou, jsem psala pod svoje už připravené jméno. I když jsem nesouhlasila s pokračováním, rozhodla jsem se, že přece jenom budu psát o svém životě, ale začnu novou éru. Napsala jsem vše o tom, co se stalo, když jsem přišla na svou moc a pak o Rafaelovi. Zrovna jsem se zabývala kreslením jeho podobizny, když jsem zaslechla nějaký pohyb za dveřmi. Vyskočila jsem ze své pozice a otočila jsem hlavu ke dveřím. To musí být Rafael. Rychle jsem doběhla ke dveřím. 

Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem neměla reagovat tak zbrkle a rozhodně neotevírat. Ale už bylo pozdě. Rozrazila jsem dveře. Až pak jsem pochopila, jak jsem hloupá. Měla jsem zkontrolovat auru, dotyčného, který rozhodně nebyl člověk. Což jsem poznala hned, jak jsem se na něj podívala. Jeho aura přesně odpovídala té upíří, společně s tím, že na mě upíral zarudlé oči a cenil na mě zuby s prodlouženými špičáky.

„Do prdele." Zaklela jsem. Ihned jsem se vzpamatovala a chtěla jsem dveře zase přibouchnout, ale nebylo mi to nic platné. To jsem věděla ještě předtím, než jeho ruka vystřelila a dostala se mezi dveře a trám. Normálnímu člověku, bych takhle rozdrtila kost, ale s ním to nic neudělalo, dokonce ani nezařval. Nic. Jediné o co se teď snažil, bylo dostat se dovnitř a sníst mě. Snažila jsem se dveře udržet, ale samozřejmě, že se mi to nemohlo podařit. Nechala jsem dveře dveřmi a utíkala od nich pryč. Ten upír je div nevyrval z pantů a už stál uvnitř. Pozpátku jsem pomalu couvala co nejdál od něj. Vypadal, že má chuť na menší svačinku. Nedám mu to, po čem touží.

„Jak to že voníš tak lákavě děvče?" na důkaz svých slov natáhnul vzduch do plic a přivřel oči. Měl na sobě oblek s kravatou a vypadal jak kancelářská krysa. Přesto je to upír. Rafael měl asi pravdu s tím, že jich je tu hodně. Zrovna tady. 

„Drž se ode mě dál." Nechtěla jsem vyznít moc vystrašeně, ale nedokázala jsem zastavit ten třas.