Rafael a Já (CZ)

8. Pocit Blaženosti

„Dám ti napít své krve, ale ocenila bych, kdybys mě nezabíjel." Trochu jsem to odlehčila. Všimla jsem si, jak se jeho hlad zračící se v jeho očích viditelně prohloubil. Měl mě na dosah, přesto začal vrtět hlavou.

„Myslím, že není dobrý nápad začít naší dohodu tímto způsobem." Pochybovačně ode mě odvrátil hlavu. Ale dobře jsem věděla, jak moc to chce. Protože já jsem to taky chtěla, i když neměla tušení proč.

„Zrovna teď není ten pravý čas na znovuobjevení tvých morálních zásad. Potřebuješ to. Souhlasila jsem, tak nedělej drahoty." Zaprskala jsem nespokojeně. Měla jsem pravdu. Usmál se na mě, sice trochu váhavě. Ach bože. Ostýchavost k němu ani trochu neseděla.

„Ještě nikdy, nikdo mi nechtěl dát napít své krve tak dobrovolně, bez použití mé aury. Vlastně se to nestalo nikdy," Zamumlal. Jeho hlas byl stále slabý a pořád se ještě nacházel na zemi v leže. Takže jsem si k němu sedla. Nevěděla jsem, co přesně mám dělat, ale krk mu asi těžko nastavím, když leží na zemi. To by asi nebylo moc pohodlné. Tak jsem se rozhodla pro zápěstí. Cítila jsem motýlí křídla v podbřišku, jako bych měla dostat polibek, při tom jsem se chystala dělat něco úplně odlišného. Tak jsem k němu pozvedla ruku a otočila ji jemnou kůží na vnitřní straně zápěstí dolů.

„Nezabiješ mě?" zeptala jsem se rozechvělým hlasem.

„Ne a můžu ti slíbit, že to nebude tak nepříjemné, jak si asi představuješ," Jeho dech ovanul kůži na mém zápěstí. Otřásla jsem se. Ale ne nechutí... v očekávání. Vzala jsem jeho slova na vědomí. Věděla jsem, že dodrží slovo.

„Bude to bolet?" nedokázala jsem se zastavit v položení této otázky. Zvedl ke mně zrak. Moje ruka se nacházela těsně před jeho rty. Cítila jsem je ledové, na své kůži.

„Chvíli." To bylo poslední, co řekl. Když otevřel ústa, všimla jsem si vystouplých špičáků. Podle mě se mu prodlužují jen v tu chvíli, kdy se chystá do někoho zakousnout. Teď jsem to byla já. Na vteřinu zaváhal a pak je do mě zabořil. Pocítila jsem šílenou bolest. Měla jsem chuť se mu vytrhnout. Ale pak začal sát. A bolest ustala, jako kdyby ani neexistovala. Dostavilo se něco úplně jiného a mimořádného s prvním jeho polknutým douškem. Trochu se zavrtěl a jedna jeho ruka si přidržela mé zápěstí u jeho úst. Nedokázala jsem si pomoct a tiše zasténala. Jeho doteď pevně zavřená víčka se otevřela a zadíval se na mě. Už mně nepřekvapil rudý svit jeho oči.

Ani jsem nevnímala co dělám, dokud jsem nepřistihla samu sebe se pomalu přisouvat blíže k němu. On mezi tím využíval moji krev k získání ztracené energie a sílu potřebnou k jeho uzdravení.

Slábla jsem, ale připadalo mi bylo nádherné. Tělem se mi valily vlny slasti. Neměla jsem ponětí, co se semnou bude dít, i když jsem to pravděpodobně podvědomě tušila. Celé moje tělo se třáslo, prsty na rukou jsem stočila do pěstí, až se mi nehty zarývaly do dlaní. V duchu jsem se stihla zapřísahat, že tohle si s ním vyřídím, pokud to přežiju.

Na druhou stranu jsem nechtěla, aby přestal. Potřebovala jsem víc, více Rafaela. Nechala jsem se unášet v šílené intenzitě jeho kousnutí. Byla jsem slabá, ale příjemně. Blaženě jsem se usmívala a svaly v podbřišku se mi samovolně stahovaly a uvolňovaly. Neměla jsem nad sebou sebemenší vládu. Co se to semnou děje? Přestávala jsem vnímat, kde jsem a co dělám, kromě jeho rtů na mém zápěstí. Čím dál víc jsem se vzdalovala realitě. To co tu se mnou prováděl, bylo něco víc. Silně mi to připomínalo pocity doprovázející jistý akt. Páteří mi projelo rozechvění, a pak další stokrát intenzivnější.