Rafael a Já (CZ)

37. Změny

~~~ Simple Plan - Untitled ~~~

Jsem sama.

To byla první myšlenka, co mi prolétla hlavou, když jsem se probudila. Bylo to ale úplně jiné probuzení. Rozdílné od všech těch předchozích, kdy se probudím odpočatá a připravená na další den. Tohle bylo nové a hlavně... divné? Je tu něco divného. Vnímala jsem. Vše.

Prvně sebe. Pálení v krku. Asi budu nemocná. Nebylo to jen pálení, ale sucho, jako bych týdny nepila. Jazyk by se mi měl správně lepit na patro, ale ten mi teď byl ukradený. Uvědomila jsem si tepající bolest v dásních. Ach sakra, to bude angína.

Moje tělesná postižení, ale ještě zdaleka nekončila. Moje oči. Sice jsem je ještě neotevřela, ale měla jsem dojem, že jestli to udělám, tak mi z nich vyšlehne oheň. Že by ještě k tomu zánět spojivek?

V neposlední řadě to byla bolest svalů po celém těle. Zkusila jsem se protáhnout. Cítila jsem napnutí jednotlivých svalů. Ulevilo se mi, když jsem je zase uvolnila, bolest trochu polevila. Vše ostatní, ale zůstávalo stejné.

Divné na tom bylo to, že jsem se necítila jako já. Byla jsem to já, ale v novém vylepšeném provedení, i když všechny ty neduhy, co teď najednou mám, moc příjemné nejsou. Jenže pak jsem přestala vnímat svoje tělo a začala jsem vnímat to okolo. Ležela jsem na měkké matraci postele a cítila každé vlákno bavlny pode mnou. Zajímavé.

Zkusila jsem se zhluboka nadechnout. V ústech se mi ihned rozpoutal oheň, stejně tam někde dole, kde se nacházel žaludek. Vzduch chutnal dobře, sladce, jako nějaké květiny. Myslím, že to byly červené růže.

Něco jsem měla omotané kolem krku. Ruka mi vystřelila tím směrem tak rychle, že jsem se praštila do brady. Proboha! Ještě tady zmlátím sama sebe. Tady vážně není něco v pořádku. Zkusila jsem se zklidnit a postupovat pomalu. Pak jsem zjistila, že to něco kolem mého krku, jsou moje vlasy.

Tohle mě přestalo zajímat hned, jak jsem slyšela cvrlikání ptáků venku za okny. Až na to, že okna byla určitě zavřená, necítila jsem na sobě žádný vánek. Ale to nebylo vše. Bylo to i šustění listí na stromě. Dolehlo ke mně i zaržání koně ze stájí. Wow.

Tak a teď bych mohla zkusit otevřít oči. Hned jak jsem to udělala, pálení v nich mě přešlo. Nebo jsem na ně zapomněla, protože mě dostal pohled, co se mi naskytl na záhyby nebes nade mnou. Nic moc úžasného, ale viděla jsem to tak detailně. Ty jo! Co se mi to stalo? Podstoupila jsem transplantaci všech smyslů?

Ach. Počkat, tohle není můj pokoj. Snažila jsem se vzpomenout, co se stalo včera, nebo kdykoliv předtím.

Takže mám i něco s mozkem. Super. Rozhodně s ním něco mám. Jako by mi ho někdo úplně překopal. Rozdělil na tyhle nové úžasné smysly a vnímavost. Někde vzadu jsem našla to, co jsem potřebovala. Moje vzpomínky. Pak tu byla nějaká podezřelá část v mé mysli. Tlačila mě. A vůbec se mi to nelíbilo. Polkla jsem. Něco mi vadilo v ústech. Přejela jsem si jazykem po zubech. Zatraceně. Tak tohle jsem tu neměla. Dlouhé ostré špičáky. V hlavě se mi objevil záblesk vzpomínky na včerejšek.