Rafael a Já (CZ)

28. Večeře

~~~ Too close to touch - Never Endings ~~~

Stála jsem před krásným zdobeným zrcadlem. Smývala jsem si trochu krve z krku. Usmála jsem se na svůj odraz. Stačí pár minut v jeho přítomnosti a hned se cítím o hodně lépe. Ach! Nemůžu uvěřit, že jsem před ním ronila slzy. Nikdy nebrečím. Ale hned jak se zjevil v mých dveřích, nemohla jsem si pomoct. Všechny ty potlačované pocity ve mně vybuchly. Vždyť to co jsem viděla, ve mně něco zanechalo. Viděla jsem smrt, dokonce jsem i tak nějak zabila. No ne tak nějak. Ale určitě. Ale to na mě můj protivník vyjel s tím, že mi ublíží. Nikdy na to nezapomenu. Na to, jak Serena vycucla Johna. Myslela jsem si, že to nebylo zas tak hrozné, ale ochromilo mě to. A jediný, kdo mě mohl uklidnit, byl právě Rafael. On mě bude chránit, ať to stojí, co to stojí. Vím, že ano.

Jako malá jsem snila o tom, až potkám toho pravého. Že to bude krásný, čestný a zásadový muž. To jsem měla z romantických filmů, na které koukala máma. Kdo by to tušil, že nakonec skončím s upírem, který je sice krásný až to bolí, dokonce je i čestný, i když pochybuji, že si to o sobě myslí. Rozhodně jsem si svého pravého takhle nepředstavovala. Což ale neznamená, že z něho nejsem nadšená. Milujeme se. Sice nechápu, proč miluje on mě, když jsem taková potížistka. Ale já za to nemůžu, prostě ty problémy najednou přitahuji.  To díky mě se zamotal do téhle šlamastiky. Teď už s tím ale nic nenadělám. Musím se jen snažit zůstat naprosto klidná a až Rafael zavelí, utéct s ním.

Natáhla jsem se ke stolku pro skleničku červeného vína. Strážím ani nepřišlo divné, že žádám o alkohol, takže nebyl problém. Jedna sklenka by měla stačit na to, aby moje aura nebyla moc výrazná, ale udrží mě to bdělou. Dokonce se mi povedlo zažehnout zlatý plamen v ruce. Snad to bude stačit.

„Slečno, je čas," otočila jsem se. Stál tam můj dvoučlenný doprovod. Líbilo se mi, že jsou tak zdvořilí. Vůbec nevypadali jako zabijáci. Za což asi může jejich skvělá schopnost hraní. Všichni měli na tvářích neutrální masky. Tohle jde všem na jedničku.

Přešla jsem k nim. Když jsme vyšli na chodbu, před námi se dala do pohybu jiná skupinka, ve středu s Rafaelem. Bleskově se na mě otočil a blýskl po mě úsměvem. Jeden z jeho strážců do něj šťouchl, za což si od něj vysloužil vzteklé zasyčení, ale poslušně se obrátil.

Pak jsme kráčeli chodbou směrem k točitému schodišti. Sešli jsme do hlavní uvítací haly a míjeli salónek. Naprosto jsem ignorovala tu místnost a soustředila se na cestu před sebou, jinak bych znovu přivolala nával vzpomínek a to jsem nechtěla, ne teď, když musím být na pozoru. Dívala jsem se na skupinku před námi, všichni se pohybovali tak lehce a ladně, já jsem si mezi nimi připadala jak nemotorný slon. A všichni byli tak krásní. Svým vlastním způsobem. Bledé až průsvitné kůže a ostré rysy. Rudé rty a lesknoucí se vlasy. Ať už jakékoliv barvy. Kdybych se přeměnila, všechno tohle by se u mě taky změnilo. Vypadala bych přesně jako v těch snech. Nadpozemsky úchvatně!

Odtrhla jsem myšlenky od tohohle tématu a podívala jsem se na místnost, kam jsme zrovna teď vcházeli. Připadalo mi to, jak nějaká korunovační síň, zakončená několika stupínky, na kterých se nacházely dva trůny. To mě upoutalo, jako první. Několik metrů před tím, se tu rozprostíral dlouhý stůl se zeleným ubrusem a slavnostně prostřený. Jako poslední části sálu jsem si všimla, že hned naproti stolu, na pravé straně se rozprostírá... zelená žíněnka? Cože? Nebyla nijak tlustá, vypadala jako takové ty co používají na souboje v karate, nebo něco podobného.