Rafael a Já (CZ)

44. Hra pokračuje

~~~ Blessthefall - Buried in these walls ~~~

Byla jsem překvapená, jak mi všechno tak lehce vycházelo. Mělo by to být právě naopak, za to, čeho všeho jsem se dopustila. Měla jsem chuť se dosyta vyplakat. Ale nešlo to. Našla jsem v sobě jistou tvrdost, co mi bránila v tom, se nad sebou rozlítostňovat. Ale o to více se mi nelíbilo, že nemůžu projevit zármutek, nad mrtvými a nad zraněnými, ať fyzicky nebo duševně.

Do té kategorie jsem počítala hlavně Rafaela. Vzpomínala jsem na všechny jeho pokusy mě probudit, já ho celou dobu slyšela a snažila se mu dávat najevo, že tu jsem. Možná něco postřehl, ale už na tom byl tak bledě, že to skoro nevnímal. Ničila mě jeho bolest.

Nechala jsem plynout myšlenky a na chvíli se soustředila na cestu. Už jsem byla na Anglické půdě na cestě do Londýna. Věděla jsem, že Serena už není ve Skotsku. Když jsem utíkala, nebyla jsem si jistá, jak ji najdu, nebo jsem chtěla běžet zpět na hrad. Ale pak jsem z čista jasna s jistotou věděla, kde je.

Mělo to co dočinění s mou silou. Už jsem se úplně osvobodila od drog, byla jsem v pořádku, až na tu nesnesitelnou žízeň. Ale i přes všechny ty voňavé lidi, se moje vůle nezlomila a nikomu jsem neublížila. Což pro mě bylo úlevou.

Vycítila jsem nějaké spojení s druhou Mocnou. Nevím, kdy se to stalo, ani jsem si toho, až doteď nevšimla. A už vůbec se mi to nelíbilo. Ale aspoň jsem věděla, kam mám jít. Necítila jsem strach, což nebyla zase taková kuriozita. Nikdy jsem nebyla moc bojácná. Jen párkrát jsem pocítila děs a většinou jen ve spojitosti se Serenou. Teď jsem ale cokoliv, co se vzdáleně podobalo strachu, potlačila.

Blížila jsem se k Londýnu s vědomím, že mě někdo pronásleduje. Cítila jsem je, i přes tu vzdálenost mezi námi. Byl mezi nimi můj Rafael. Dokonce i můj pra bratr a Lucius, kterého si pamatuji z Hell's Hole. Všichni ostatní mi přišli neznámí. Trvalo jim to o něco rychleji, než bych si přála. Budu doufat, že nebudou tak hloupí, aby Serenu napadli.

Než jsem doběhla k hotelu, kde se nacházela, zatavila jsem se u výlohy jednoho obchodu. Ani jednou, za dobu své cesty jsem neměla čas se přesvědčit o svém zevnějšku. Bylo mi divné, že se mě lidé neděsí, ale přičítala jsem to své moci.

Nakonec by se ale neměli čeho děsit. K mé radosti mi z očí vyprchala rudá barva, takže znovu zářily jasně zelenou. A zuby jsem měla přirozeně rovnoměrné. Našla jsem v sobě špetku zvířecí touhy po krvi, kterou jsem doteď potlačovala. Okamžitě se objevila kýžená reakce. Oči mi zasvítily rubínovou barvou a špičáky se mi hezky prodloužily. Když to dokážu udržet, oklamu Serenu.

Byla jsem šíleně šťastná, za tuhle maličkost, co mě od ní teď úspěšně odlišovala.

Musím svoji roli sehrát. Měla jsem si někde sehnat kolík. Pevně doufám, že to na Mocné upírky zabírá. Jestli ne, vypití to jistí. Ale to je moc složité a hlavě o něco delší proces smrti. Dřív než bych jí stačila vypít dostatek krve, nejspíš by mě už sejmula.

Nestarala jsem se o to, co mám na sobě. Ta tepláková souprava, byla místy trochu ušpiněná, ale aspoň to navodí pocit, že jsem byla vážně vězněná. Už jsem nezkoumala svůj zjev a doběhla ten kousek k točitým dveřím Hiltonu. Jasně jsem vnímala její auru. A taky všech jejích strážců. Někteří stáli přede dveřmi a když mě spatřily, jak jsem se před nimi z čista jasna zjevila, nedokázali skrýt svůj údiv.

„Zaveďte mě k Sereně," nasadila jsem chladný nesmlouvavý tón. Vteřinu na mě mrkali, jako bych byla duch, ale konečně se pohnuli a pokynuli mi. Nepřiblížili se ke mně a udržovali si ode mě bezpečnou vzdálenost. Jak milé. Ušklíbla jsem se. Ne, že bych se k ní nedokázal dovést sama, ale takhle to bude dramatičtější. Když jsme procházeli recepcí, všimla jsem si několika lidských zaměstnanců. Chovali se jako roboti. Viditelně pod vlivem nátlaku. Používáni, jako potrava pro zdejší upíry. Potlačila jsem znechucený výraz, který se mi už dral do obličeje. Výtahem jsme vyjeli do 43 podlaží. Jeden ze strážců zaťukal na dveře od pokoje, následně je otevřel. Kývnul na mě a já vešla. Serena seděla zády ke mně, na béžovém sofa. Hned, jak jsem překročila práh, bleskově se ke mně otočila a její prázdný výraz se změnil v čirý, vítězný. Její ústa se roztáhla do radostného úsměvu a v očích jí zablýsklo.