Rafael a Já (CZ)

13. Touha

„Tak co, kdybych okusil to co Rafael, ať vyrovnáme skóre." Zachraptěl a mě tuhla krev v žilách. Začala jsem sebou házet, snažila jsem se od něj dostat, ale nedařilo se mi to. Bylo to zbytečné. Chtěla jsem mu pěkně od plic říct, co si o něm myslím, ale pod jeho silným stiskem mi docházel kyslík.

V jeho očích zašlehl rudý plamen, široce se na mě usmál a ukázal dlouhé tesáky, připravené ke krmení. Ne! Nemůžu mu dovolit vzít si to, co patří Rafaelovi. Poprvé jsem pocítila strach a to hodně velký. Bylo mi na omdlení.

Ale pak se to stalo znovu. V hrudi se mi roztočila moje milovaná zlatá koule a přišla mi na pomoc. Pravděpodobně se to děje jen, když si to podvědomě přeji, jelikož jsem to zkoušela sama, ale nešlo mi to. Ta koule se zvětšovala, až začala prostupovat skrze mou kůži a drát se ven. Pak ta síla dřímající v mém nitru vytryskla v plné moci ven. Mohla jsem vidět, jak se Gabrielovi rudé oči rozšířily úžasem. Moje ruka držícího kolem zápěstí se také rozzářila. Ten vztek co jsem na něj měla a nemohla ho nějak přetvořit v akci, se teď změnil právě v tu zlatou záři.

„Možná jsem naivní a nevinná, ale umím se vypořádat s takovými, jako jsi ty. Po svém." Můj hlas zněl, úplně jinak, když jsem promluvila. Byl o něco vyšší a nadpozemský, nic podobného jsem ještě nikdy neslyšela. Ale teď jsem si nad tím nelámala hlavu. Podařilo se mi odtáhnout Gabrielovu ruku z mého krku. Nevím, jestli povolil, nebo jsem najednou nabyla neskutečnou sílu. Ale pak už jen vím, že jsem Gabriela odhodila až na stěnu v kuchyni. Až se věci na poličce nad ním skutálely na zem. Byla to hodně velká rána, o hodně větší než s Rafaelem. Normální člověk by po takové ráně ztratilo vědomí, ale Gabriel na chvíli dezorientovaně zavřel oči a pak je otevřel se stejným úžasem v očích jako před tím. Pořád ještě jsem zářila, když jsem si všimla postavy u vchodu mého bytu.

~~~

Tušil jsem, že je něco špatně, už když jsem doběhl před dům, kde bydlela Médea. Měl jsem svoji tašku a v ní deník. Samozřejmě, že to byl ten úplně poslední, takže jsem se včera pěkně prokousal celou tou hromadou, než jsem konečně dospěl k deníku Elizabeth Mac Alpinové. Byl jsem překvapený, tímhle jménem. Znám ho moc dobře, ale nikdy jsem se nedoslechl o tom, co Eliza uměla. Nikdo to nevěděl. Celou dobu jsem měl její deník u sebe.

Teď jsem ale na celou tu věc s Elizou zapomněl, když jsem zavětřil problémy a kde jinde než v jejím bytě. Ta holka je přitahovala neuvěřitelným způsobem, přímo se na ni lepily. Pak jsem rozpoznal, že tenhle problém už jsem párkrát měl možnost potkat. Gabriel. To mě přivedlo k nepříčetnosti. Bleskově jsem vyběhl do jejího poschodí. Dveře byly zavřené, ale to pro mě nebylo žádnou překážkou. V tom jsem uslyšel velkou ránu. Jako když náklaďák narazí do zdi. Co to sakra...!

Popadl jsem kliku a několikrát s ní zacloumal, se záměrem ji vyrvat ze dveří, až mi zůstala celá v ruce. Ty jsem rozrazil a naskytl se mi velmi zajímavý obrázek. Médea stála na prahu mezi jejím obývákem a kuchyní a zářila jako slunce. Dívala se kousek ode mě na zem. Stočil jsem tím směrem pohled a uviděl užaslého Gabriela, sedícího na zemi. Udělal díru do zdi a zničil poličku nad ním. Měl jsem chuť vyprsknout smíchy. Přesně tak jsem si přál ho vidět, naprosto nechápajícího, co se kolem něj děje. Podíval jsem se zpět na Médeu. Už trochu pohasínala a na rtech jí pohrával úsměv výherce. Spustila ruce, které ještě do teď měla vztažené před sebou. Určitě ho odhodila, tak jako mě. I když tahle akce byla poněkud ráznějšího tónu.

V mžiku jsem byl u ní. Chytil jsem jí bez zaváhání za ruku.

„Co ti chtěl ten hajzl udělat?" zavrčel jsem a díval se jí do očí. Našeljsem v nich strach. Ona se ho bojí? Nečekal jsem na její odpověď a otočil se směrem k němu. Už stál na nohou v přichystaném postoji.