Rafael a Já (CZ)

40. Neoprávněná osoba

~~~ Marianas Trench - Desparete Measures ~~~

Kývl jsem na jednoho z upírů, aby mě odvedl k ostatním. Proplétali jsme se chodbami, vypadalo to tu ponuře, ani moc světla tu nebylo, jen pár žároviček na každém konci jednotlivé chodby. Ale upír světlo nepotřebuje, aby viděl. Šetříme energii, to je dobré pro planetu.

Nakonec jsme došli do již zmiňované hlavní sekce. Ta už byla osvětlenější. Ta místnost mi připadala, jak nějaké velící středisko. Po stěnách byly pověšené mapy. Jedna byla světová. Pak tu byl vypodobněn každý kontinent zvlášť. Nakonec tu byly i mapy staveb, jako například Ayrského hradu. Středisko bylo dostatečně velké, aby se sem vešel velký oválný stůl. Pak tu byla část, kde byly telefonní stolky, postavené vedle sebe. U každého z nich seděl upír, nebo upírka. Zírali do monitorů a komunikovali skrze sluchátka a mikrofon. Až moc mi to připomínalo počínání lidí za války. A že jsem jich zažil dost. V každé z nich se upíři angažovali, ať už jako vojáci, vetšinou velitelé a nebo doktoři. I když to někdy nefungovalo tak dobře.

Upíři byli všude a ve všem přirozeně nejlepší. Náhlým odhalením, by se vše zničilo. Znovu jsem si to uvědomil.

„Hej chlape, jsi v pořádku?" zavolal na mě Lucius. Seděl u stolu. Byli tu všichni. I pár dalších tváří, které mi matně něco říkali. Ne natolik, abych si vybavil jejich jména. Divil jsem se, že tu nechali sedět Lucy. Byla neuvěřitelně bledá. Měli by jí dát něco najíst, už jsem to chtěl navrhnout, když se k ní ze zadu naklonil stojící Leonard, s tácem plného potravin.

Pamatoval jsem si, že lidé musí jíst. S Médeou jsem se na to musel naučit myslet. Teď už nemusím. Smutně jsem se odvrátil od těch dvou a sedl si na volnou židli.

„Jsem, pokračujte," pokynul jsem mu. Starostlivě si mě měřil, ale pak mě poslechl. Obrátil svou pozornost k ostatním.

„Ramon mi už podal správu. Infiltrace hradu úspěšně pokračuje. Je tu několik bojovníků, kteří jsou nakloněni na naši stranu. Mohli by spolupracovat. Jeden se uvolil, že teď zaujme jeho místo. Tím pádem se nemusíme bát o nedostatek informací. Poslední, co se Ramon stihl dozvědět bylo, že Serena chystá uspořádat tiskovou konferenci," dokončil svůj proslov.

„Kde?" zapojil jsem se.

„To se ještě neví,"

„Je pravda, že jste sem přivezli tu druhou Mocnou?" zeptala se náhled jedna z přísedících. Byla to žena tmavé pleti s hlavou posetou pestrobarevnými copánky.

„Před nějakou chvíli jsme ji sem dopravili," přitakal Lucius.

„Doslechla jsem se, že někoho zabila," podle tónu jejího hlasu, nebyla moc ráda, že tu Médea je.

„Naneštěstí," znovu souhlasil. Mračil se na ní.

„Neměli jste ji sem vodit, a když už, tak rovnou ji zabít..." nenechal jsem jí to dokončit. Vyskočil jsem na nohy a mocně zavrčel. Vycenil jsem špičáky a varovně si ji měřil. Zatvářila se vyděšeně.

„Kdokoliv se k ní přiblíží, bude se zodpovídat mě," upozornil jsem odměřeně a trochu se krotil.

„Zareyn, zařaď zpátečku, je o polovinu starší než ty. A o tomhle jsme už mluvili, když se tu objevil Leonard a žádal nás o pomoc, proč to vytahuješ znovu?" optal se jí Lucius chladně a rezervovaně. Zareyn naštěstí věděla, kdy je dobré dát se na ústup a zmlkla. Vděčně jsem se podíval na Luciuse.

„Zareyn je trochu prchlivá," promluvil nějaký černoch. Měl vyholenou hlavu a vyboulený oči. Byl to upír, ale vypadal, jako kdyby ho zrovna vytáhli z nějaké domorodé vesnice v Africe. Vesele se na mě zazubil a ukázal bělostné zuby, pěkně kontrastující s tmavou kůží. Jeho optimistická aura byla pestrobarevná jako duha. Nic podobného jsem neviděl. Poslední dobou narážím na samé kuriozity v upířím světě.