Rafael a Já (CZ)

24 /2. Past

----->>> pokracovani 24/1. Kapitoly

Když mi Rafael povídal o tomhle klubu, myslela jsem si že to bude nějaký pajzl, zastrčený někde v nejhorší čtvrti Glasgow, ale ten dav postávající před budovou a to, jak celé to představení před ní křičelo "luxusní podnik", bylo něco opravdu jiného od mých představ. Přestože, všechno kolem mě se tak nějak hýbalo jako na houpačce, dokázala jsem si všimnout jistých odlišných faktorů na té parádě přede mnou.

Před klubem stála směsice upírů a lidí, kteří se bez výjimky tvářili asi tak jak, já bych se měla tvářit. Úplně mimo svět. Byla jsem strašně zvědavá, jak to uvnitř vypadá. Venku byl jen roztažený červený koberec obehnaný zahrádkou z lesklých tyčí, pospojované provazy. Ten kdo měl štěstí, nebo možná i smůlu byl propuštěn za ty provazy a pak mohl jít dovnitř, skrze ztmavené černé dveře.

„Jsi připravená?" Rafael si mě k sobě otočil čelem. I přes všechen ten šampus v sobě jsem věděla, že nejsem moc připravená. Ale sebrala jsem v sobě všechnu možnou odvahu. Jsem odvážný člověk, mám to v genech. Ale na klub plný upírů jsem se necítila, i když jsem se tak vztekala, že mě tam poprvé nevzal.

„Jako nikdy." Řekla jsem pevným hlasem.

„Očekávám od nás dvou skvělý herecký výkon." Věnoval mi úsměv. Byla v něm vřelost, kterou jsem na něm tak zbožňovala. Proč do toho klubu vlastně jdeme? V hlavě jsem měla úplně prázdno. Měli bychom se vrátit na hotel a být spolu. Než chodit do jámy lvové. Protože, kdyby se něco zvrtlo, byla by to moje chyba.

„Ty nemusíš nic hrát." Namítla jsem. Pokýval hlavou.

„To je pravda. Tak pojď, Médeo." Významně se na mě podíval. Když jsme se otočili směrem ke klubu, jeho výraz se proměnil v masku bez citů, přesně tak jsem ho viděla jen párkrát. Ten neutrální a bezvýrazný pohled na sobě již několikrát ucítila, ale na to jsem zapomněla hned, jak se mě jeho ruka objala kolem ramen. Taky jsem se vžila do své role a nasadila omámený výraz. Poslušně jsem následovala jeho kroky. Dívala jsem se na jiné upíry, jak jsme se blížily k davu. Viděla jsem jich jen pár, ale vidět jich tolik na jednom místě, bylo uchvacující. Ti lidé, co tu byli s nimi, se každý držel blízko svého upíra. Všimla jsem si kousanců na jejich krcích, i na jiných částech těla. Všichni měli prázdné výrazy v očích a byli pobledlí. Potlačila jsem oklepání. Mezi tím jsme došli k nim. Ale Rafael mě nasměroval někam jinam. Ne na konec fronty. Šli jsme rovnou k svalnatě a hrozivě vypadajícímu upírovi.

„Duncanne?" oslovil ho Rafael. Měl svůj krásný svádivý hlas. Médeo, soustřeď se. Snažila jsem se být neviditelná a doufala, že alkohol pořád zabírá. Už dávno by mě rozpoznali, kdyby to bylo možné.

„Pane. Jste tu znovu!" zvolal skoro radostně. Pak jeho pohled padl na mě. Bez sebemenšího zájmu se zase vrátil k Rafaelovi.

„Můžu dál?" zeptal se ho.

„Jistě. Vy můžete určitě. Adam mi vlastně řekl, že až se tu objevíte, mám vás poslat rovnou za ním." Sdělil mu Duncann. Rafael na sobě nedal nic znát. Jen přikývl. Duncann nás nechal projít skrze provazovou zahrádku a pak jsme zamířili ke dveřím. Opírala jsem se stranou těla o Rafaela a čerpala od něj sílu. To co jsem viděla, mi vyrazilo dech. Klub Madam Rose-M byl oproti tomuhle nic. Hell's hole byl obrovský. Hlavní hala byla neuvěřitelně velká s tanečním parketem. Teď jsme s Rafaelem stáli nad tím vším, protože abychom se dostali na parket a k baru museli jsme sejít široké schody dolu. Klub už byl narvaný k prasknutí. Panovalo tu intimní přítmí, ale tmou probleskovaly barevné reflektory, jejichž světlo se odráželo od černého mramoru, z kterého tu mimochodem byl vybudovaný celý prostor. Hrála tu normální moderní hudba. A všude kam se podívala, nacházela upíří aury, Bylo ji tolik.