Rafael a Já (CZ)

25. Ayr

~~~Twenty one pilots - Stressed out~~~

Tušil jsem, že jsme ve velké kaši. Díval jsem se, jak ti hromotluci vyzvedli Médeu, když se sesula na zem v bezvědomí. Přiložili jí k ústům hadřík napuštěný chloroformem, aby ji udrželi delší domu mimo sebe. Pak si jí jeden z nich přehodil pře rameno a vydal se k zadnímu východu. Snažil jsem se vyprostit z držení svých strážců, ale z části mi to znemožňoval ten zatracený kolík v boku. Do pekla s tím!

„V klidu Lorde. Nemuselo by dojít k té věci v tvém boku, kdyby ses tak nebránil." Zasmál se jeden z upírů. Nenávistně jsem ho propaloval očima. Měl jsem chuť všem tady rozpárat hrdla a bylo mi jedno, jestli to jsou upíři. Zabiju je všechny, až se mi naskytne příležitost!

„Chce ho taky, takže ho vezmeme do auta." Promluvil jeden z nich. Vytáhli mě na nohy a táhli mě tím samým směrem jako Médeu. Ještě jsem byl schopný trochu klopýtat, ale kolem mě byly mraky upírů, nedokázal bych se probojovat skrz ně a ještě najít ji. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu. Došli jsme k zadním dveřím a vyšli na malé parkoviště. Byla tam dvě černá auta. Strčili mě na zadní sedadlo, jednoho z nich. Hádal jsem, že jsou to pancéřovaná auta, takže jsem neměl šanci se dostat ven. Zabouchly za mnou dveře. Vepředu už seděl jeden upír jako řidič a druhý si teď sednul na místo spolujezdce.

„Kam to jedeme?" zavrčel jsem. Rána v boku silně krvácela a nezdálo se, že by se někdo staral o to, jestli nepotřebuji lékařskou pomoc. A rozčilovalo mě, že mi ani neodpověděli.

„Kde je Médea!" vykřikl jsem. Ten na místě spolujezdce se na mě podíval. Bezvýrazný výraz se nezměnil.

„Je ve vedlejším autě a buď ticho!" sdělil mi a pak mě už nebral na vědomí. Zatraceně. Myslel jsem si, že bude v tom druhém, ale musel jsem si být jistý. Musím přemýšlet. Do téhle situace jsme se dostali díky mě. Neměli jsme tam vůbec chodit. Médea měla pravdu ohledně divného pocitu, kterého měla. Z Adama se stal hodně špatný upír. Pro někoho evidentně pracoval a a měl z toho dotyčného strach, poznal jsem to v jeho výrazech, sice hrál arogantního tupce, ale neuniklo mi to. Horečně jsem se snažil přijít na to, co za tím je. K čemu nás chce. K čemu chce mě? Médea je cenná, to ano. Nedivil jsem se, že ji chce někdo využít ke svým účelům, ale mě? Kdo by chtěl mě? Že bych měl nějakého nepřítele, o kterém nevím. Byl tu Gabriel, ale to je jen pěšák. Adam to sám řekl. Vzpomínal jsem na všechny ty tváře, co jsem znával. Nikdo se mi nezdál vhodný na pozici mstitele. 

Neměli jsme sem chodit. Neměl jsem sem vodit Médeu. Vztek ve mně vřel  jako nikdy a měl jsem chuť všechno kolem sebe rozmlátit. Médea si vedla tak dobře. Stihl jsem ji pozorovat, když jsme se nesnažily zbavit těch goril. Chtěl jsem jí pomoct, ale měl jsem co dělat se svou pěticí. I přestože se trochu motala a její aura byla pořád neviditelná, se o sebe dokázala postarat. Poté, co jsme se bavili první vlny upírů, věděl jsem, že dva z nich zmizeli, aby zavolali pomoc. Posily na jednoho upíra a opilého člověka. Pffff!

Chtěl jsem, aby utekla, ale hned jak jsem se podíval do jejích oči, věděl jsem, že nic takového se konat nebude, ani kdyby na to byla příležitost. Zůstali jsme v obraně bez šance na útěk. Médeu hodili proti zdi, omráčili ji a na mě namířili desítky kolíků a jeden jsem měl ještě stále v sobě. Musí ven. Ach! Stěží sem potlačil ďábelský úsměv, drající se mi na rty. Přece jenom na něco zapomněli. Kolík v mém boku. Mám zbraň. Ale sám jsem věděl, že nenastal ten správný čas ji použít. Pomalu jsem ho vytáhl z rány a otřel si ho o zakrvácené kalhoty. Pak jsem ho schoval do vnitřní kapsy svého saka. Bude se hodit. Podíval jsem se z okýnka ven. Uháněli jsme pryč od města po silnici, kterou lemovaly zelené kopce.