Rafael a Já (CZ)

34. Slepá ulička

~~~ Evanescence -  My Immortal ~~~

Když jsem se probrala, zaplavila mě vlna úlevy. Ani pořádně nevím proč. Asi proto, že jsem se cítila pořád jako já. Jako člověk. Až po otevření očí mi došlo, že zas taková výhra to nebyla. To nehorší mě ještě čekalo. Možná by bylo lepší, kdyby mě zas někdo uspal, nebo praštil do hlavy, aby mě o to všechno potěšení připravil. Byla bych za to nesmírně vděčná. Hezké, Sarkasmus, ten bude potřeba v následujícím boji. 

Zjištění, že je tu se mnou i Rafael, mi náladu vůbec nezlepšilo, spíš naopak. Přesvědčit ho o tom, aby mě přestal chránit a spíš se zajímal o svou vlastní smůlu, bylo něco na způsob házení hrachu na zeď. Zbytečné. Teď se mi ale myšlenky na náš chatrně vypadající osud vytratily. Zírala jsem totiž na zrovna příchozí skupinku upírů. Věděla jsem, že v jejím středu se nachází Serena. Její aura se kolem ní rozvalovala na sto honů. Ale byl to ten druhý upír, co přitáhl moji pozornost a nejen moji. Ten muž stojící po boku Sereny mi nikoho nepřipomínal, neznala jsem ho. Ale když jsem se zadívala na Rafaela, okamžitě mi došlo, že on ho znát musí. Ohromení, které se mu zračilo v obličeji, jsem u něj snad nikdy nezaznamenala. Nemohl z něj spustit oči. Pořádně jsem si ho prohlédla. Byl asi stejně vysoký jako Rafael. Měl zářivě blond vlasy, přesně jako Serena. Čímž se k sobě hoduli. Zarazila jsem se a dívala se na jeho ruku, spočívající na Sereniných ramenou a její paži obtočenou kolem jeho pasu. 

Vypočítavě se na nás, spoutané vězně usmívala. On se netvářil nijak. Jeho výraz se dal přirovnat k naprosté lhostejnosti a znuděnosti. Přivřenýma modrýma očima se nejdřív podíval na Rafaela a pak na mě. Nedalo se poznat, jestli si Rafaela pamatuje. Ten upíří muž byl krásný. Jeho světlé vlasy mu sahaly pod ramena. Měl hezké jemné rysy ve tváři. Celkový dojem kazil jeho netečný postoj a jizva, táhnoucí se mu přes celý obličej. Znovu jsem se zasekla v proudících myšlenkách. Jizva? A upír? To nejde dohromady, pokud se nemýlím. Odpoutala jsem od něj oči a střetla se s Rafaelovými, stále ještě otřesenými. Z našeho očního kontaktu nás vytrhlo zahihňání. Oba jsme se podívali na stejnou osobu. Serena, která by měla být bez sebe vzteky, že jsme jí utekli, se na nás zářivě  usmívala. Na druhou stranu, nás má zase na talíři. Nemůžu jí zazlívat její zvrácené veselí. Kdežto s jejím druhem to ani nehnulo. Mohla jsem si jen domýšlet, jestli to je nebo není Arthur. Stejnak se to beztak za malou chvíli dozvím.

„Líbí se mi vás ohromovat. Rafaeli teď by ses měl vidět. Jsi proslavený tím, jak dokážeš za každé situace zachovat vážnou tvář. Teď ses sám zahanbil." Švitořila Serena rozpustile. Nikdo z nás nic neřekl. Nechávali jsme to na ní. Určitě se celá třese na to, až nám zase vytře zraky.

„Patrně byste asi chtěli vědět, koho pak jsem si sem přivedla. Ale to musí počkat. Musím vás pokárat, za vaše hrozné způsoby. Odešli jste a dokonce bez jediného slůvka rozloučení. Hluboce mě to ranilo!" Serena byla do morku kostí komediantka. Vyžívala se ve svých monolozích. Miluje, když má nade všemi navrch. Zvedal se mi z ní žaludek.

„Neměli jste se chovat tak pošetile, koukněte se, jak jste dopadli." S nespokojeným zamlaskáním vrtěla hlavou. Vypadalo to skoro, jako by ji to opravdu mrzelo. Ale já jí na to neskočila.

„Médeo. Určitě tě k tomu přemluvil Rafael, že? Připravila ses tak o několik dní nebo týdnů, jako člověk. Chtěla jsem být chápající. Jen mi to stěžujete." Hubovala nás.