Rafael a Já (CZ)

12. Nezvaný host

Už jsem měl přečtené dva deníky, když ona dočítala svůj první. Viděl jsem na ní únavu, oči se jí zavíraly. Ještě aby ne, když jsem jí sebral tolik krve a pak ji donutil přelouskat hustě napsaný text. Už jsem ji chtěl tolikrát zarazit, že ji odnesu domů. Ale sobecky jsem tu nechtěl zůstat sám. Její přítomnost mi nevadila, spíš naopak. Za okny už se stmívalo. Musím jí říct, že by už měla jít. Ani v jednom z přečtených deníků nebylo nic zajímavého a Médea, taky nevypadala spokojeně s tím, co četla, každou chvíli si zívla.

„Médeo? Už je pozdě, ostatní přečtu já, a když na něco narazím, stavím se za tebou. Já to mám přečtené během chvíle a ty bys měla jít spát." Zvedla ke mně zarudlé oči a pak přikývla. Vyhrabala se zpod deky a odložila knihu na stolek. Podával jsem jí její bundu, kterou jsem jí před tím tak ohleduplně sundal.

„Přijdeš za mnou zítra?" zeptala se z nenadání, jakoby ani nevnímala, co jí vycházelo z úst. Znovu si zívla a přikryla si ústa rukou. Zarazil jsem se. Pravděpodobně bych si měl zvykat na to, že ten vztah mezi námi dvěma je úplně jiný, než kterýkoliv jiný. Proč jsem to nazval vztahem? Je to jen krátkodobé partnerství. Připomněl jsem si v duchu. Jen si navzájem trochu vypomáháme. Přičemž ona mi dobrovolně nastaví krk a já jí s radostí pomáhám zjistit, co je zač.

Hlavou mi však probleskla vzpomínka na její měkké teplé tělo pod mýma rukama, před několika hodinami. Ne! Tohle nebylo žádné obyčejné partnerství. Vymykalo se mi z rukou. Dneska jsem měl co dělat abych jí při krmení nezneužil. Fakt, že by jí to asi ani nevadilo, to jen zhoršoval. Její reakce za ní mluvila dost jasně. Naštěstí jsem se dokázal zarazit, ale co příště? Tak moc se chtěl přestat ovládat. Nebylo v jeho povaze si něco odpírat.

„Přijdu." Přikývl jsem a společně se vydali k výtahům. Ještě, že jsem teď plný energie a svůj upíří radar jsem měl našpicovaný. Ucítil jsem Johnnatana, vyjíždějícího nahoru ve výtahu. Sakra. Nikdy za mnou nechodil tak často, co ho to poslední dobou popadlo? Zastavil jsem se a vzal unavenou Médeu za ruku. Překvapeně se na mě podívala. Nechápavě zvedla obočí a už otevírala pusu. Ale já ji jen beze slova zatáhl za sebe.

„Zůstaň tu." Zasyčel jsem v tu chvíli, kdy se otevřely dveře od výtahu. Johnu už věděl, že tu mám hosta. Musel ji vycítit ještě dřív. V očích mu zářila rudá barva a vztekle na mě cenil zuby. Stál ve výtahové kabince a krčil se v bojovném postoji. Ruce měl rozpřáhlé a chytal se na mě rozeběhnout. Strčil jsem Médeu víc za sebe, tak aby teď stála v koutě. Potřeboval jsem ji mít chráněnou zdmi, než se s ním vypořádám.

„Johne, uklidni se." Chtěl jsem se pokusit o vlídný hlas, ale bohužel z toho vyšlo jen zavrčení. Už je to po třetí, co chce vystartovat po mojí Médee. To mu nedovolím. John už mezi tím opustil svoje místo ve výtahu. Ohnal se po mě, chtíc mi skočit po krku, hned na to jsem ho od sebe odstrčil. Ale měl páru. Znovu po mě vyjel a já byl připravený. Prsty jsem ho chytil pod krkem a silně stisknul, aby mi věnoval plnou pozornost. Nechápu, jak se nedokáže ovládat. Není zas tak mladý, aby to pro něj byl až takový problém. Zamračil jsem se. Začal jsem ho podezřívat.

„Jestli okamžitě nepřestaneš útočit na to, co je moje. Zabiju tě, Johne." Zahřměl jsem. Trochu jsem s ním zatřásl. Pořád jsem ho držel jen jednou rukou a dokonale mi to stačilo na to, abych ho udržel v bezpečné vzdálenosti od sebe a od ní. John mě konečně vzal pořádně na vědomí. Upíral na mě zmatený pohled, jako kdyby si až teď všiml, že se mi snažil zakousnout do krku.

„Už jsi zase mezi námi?" promluvil jsem klidným hlasem, on přikývnul. Uvolnil jsem trochu stisk, ale nepustil jsem ho. Natolik daleko moje důvěra nesahala.