Rafael a Já (CZ)

30. Útěk

~~~ Falling in reverse - Chemical Prisoners ~~~

Musím uznat, že když se dostanu do jeho blízkosti, mění se moje nálady ze vteřiny na vteřinu. Před hodinou jsem měla dojem, že bych byla schopná skočit z okna, abych zarazila proud těch sebeobviňujících emocí. Teď bych snad z toho okna vylétla, protože mi narostla křídla. Přitančila jsem k sobě do pokoje a svalila se na postel. Nějakou chvíli jsem jen tak ležela, zírala do stropu a sama pro sebe se usmívala. Pak jsem si vzpomněla na ten papírek, co mi dal Rafael. Srdce mi poskočilo. Na tom cáru se nachází náš plán na útěk! Roztáhla jsem ten lístek.

Médeo,

Dnes ve tři hodiny, čekej ve svém pokoji připravená, až si pro tebe dojdu. Utečeme. Nemusíš se bát. Dokážu se k tobě dostat. Ty nemusíš dělat nic. Pokud to půjde, snaž se dostat z ovlivnění těch drog, co ti píchli. Když to nepůjde, nevadí. Dostanu nás tady odtud, ať to stojí cokoliv. Zvládneme to.

Miluji tě

Vlastně nemám ponětí, jaký je jeho plán.

To jsem měla tušit, že vše ohledně útěku nechá na sobě a já za ním budu jen vlát. To je tak nespravedlivé, že já musím být vždy ta slabší, i když mám tak obrovskou moc. Už ji nikdy nehodlám použít. Nikdy se nenechám ovlivnit. Ne svojí podstatou. Ne po tom, co jsem udělala. I kdyby se dělo cokoliv, nebudu s ní už experimentovat.

Co bych teď dala za to být normální. Já jsem to vlastně chtěla celou dobu. Ale až teď to na mě dopadlo celou svou vahou. Jak jsem tak přemýšlela, neuměla jsem si svoji babičku představit v této roli. Ona určitě nemohla udělat něco tak hnusného. Ona jen zabíjela upíry, ale určitě je nemučila. Nebo to nedělala jen z čirého pobavení. Možná by bylo lepší se na to zeptat Rafaela. Ten to četl. A svoji kroniku jsem ve svých věcech nemohla najít, ani deník. Předpokládala jsem, že už jsou buď někde vyhozeny, nebo si je pročítá Serena. Teď jsem se o to ale nezajímala. Jediné, co jsem teď chtěla, bylo vypadnout. Seskočila jsem z postele a šla se převléknout do pohodlných jeanů, obyčejného trička a mikiny. Připravila jsem si i bundu na cestu. Nic víc si brát nebudu, jenom by nás to zdržovalo. Podívala jsem se na svoje hodinky. Bylo tři čtvrtě na devět ráno. Čas se ještě trochu prospat. Potřebuji nabrat síly. Lehla jsem si tedy do postele. 

Připadalo mi, jako bych spala jen pět minut. Probudil mě klepot na dveře a pak někdo vstoupil dovnitř. Ještě jsem na polo spala, ale hned jsem vystřelila do sedu. Několikrát jsem zamrkala, abych viděla, kdo mě to probudil. Byla jsem si jistá, že určitě není čas na útěk. Mrkla jsem na hodinky. Bylo něco po druhé odpoledne. A u dveří stál Leonard! Shodila jsem nohy na zem, ale dál už jsem se nedostala. Prostě jsem jen seděla a civěla na něj. Strážce za ním zavřel dveře. Panovalo mezi námi tíživé ticho. Nikdo z nás nechtěl promluvit jako první. Jaké otázky na mě ho tíží tak, že ho sem dovedly? Moje jsou jasné.

Vypadal pořád stejně zuboženě, jak jsem si ho pamatovala v síni. Divila jsem se, že se vůbec udržel na nohou. Ale upíři jsou silní, i když nevím, jak dlouho ho trápí žízní. Pořádně jsem si ho prohlédla, on mě taky studoval pohledem. Uvědomila jsem si, že má stejnou barvu vlasů jako já. Poznávala jsem se v něm. Rozbušilo se mi srdce. Měl i stejnou zelenou barvu v očích, dokonce i tu samou jiskru poznání, kterou mívám já. Kdybych si stoupla, určitě bych byla stejně vysoká. Trhaně jsem se nadechla. Pak se ke mně rozešel. Nepohyboval se tak elegantně, jak bych očekávala, ale mělo to své důvody. Přesto byl u mě během sekundy. Natáhl ke mně ruku. Váhavě jsem do ní vložila svou. Tvářil se neutrálně, bez výrazu, ale v očích mu nepopiratelně jiskřilo.