Rafael a Já (CZ)

45. Nový svět

~~~~ Ghost town - Spark ~~~

„Je čas," upozornila mě s prohnaným úsměvem. Otočila se ke mně zády. Skousla jsem si ret. Vrhla jsem jeden pohled na Rafaela. Všiml si mého nervózního gesta. Pootevřel ústa. Ale pořád jsem ho držela svou mocí. Nedovolila jsem, aby cokoliv řekl, aby mě zarazil.

Dívala jsem se na Serenina záda. Připadala jsem si příšerně. Mám na ni zaútočit zezadu? Mám se snížit k něčemu takovému? Než jsem se mohla rozhodnout, Serena už vkráčela na malé podium a fotoaparáty se rozblikaly. Rychle jsem spěchala za ní. Ona se zastavila u vysokého pultíku na stupínku. Pod podiem bylo asi sto reportérů, policie, místní ochranka a mnoho upírů. Podle některých jejich obličejů jsem mohla říct, že se jim tohle moc nelíbilo. Jistě jim už muselo dojít, k čemu se tu chystá Serena. Ksakru. Co teď? Došla jsem k ní zrovna, když si stoupala na stupínek. Hodila hrozivý úsměv na publikum pod sebou. Všichni zmlkli, dokonce i přístroje.

„Vítám vás. Jmenuji se Serena Elizabeth Mac Alpin a tohle je Médea Hogwartt," představila nás krásným zvučným hlasem. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že se na tohle dívají lidé po celé Anglii a možná i po celém světě. A moji rodiče. Zastyděla jsem se. Serena slezla ze stupínku a věnovala divákům úklonu, tak jsem ji poníženě následovala. Serena se chtěla vrátit na svoje místo, ale to jsem nemohla dovolit. Popadla jsem ji za ruku, překvapeně se na mě otočila. Teď ke mně byla čelem, to byla vhodná chvíle. Padla jsem na kolena a zvedla k ní oči. Moje gesto působilo, jako projev oddanosti k ní. Líbilo se jí to, jelikož to byla zase jedna z těch středověkých blbostí. Já jsem, ale měla dostatek času zabloudit volnou rukou pod dlouhou sukni a nahmatat kolík.

Vůbec jsem v tu chvíli nemyslela na publiku pod námi, lidi za obrazovkami, nebezpečí hrozící mi od oddaných Sereniných vojáků. Prostě jsem jednala. Na vše kolem sebe jsem zapomněla. Vnímala jsem jen to, že si to zaslouží. Mučila a vyhrožovala mě a mým blízkým. Na její kecy o tom, že chce udělat svět lepším jsem jí neskočila. Když bude žít, vše se změní v peklo. Musí zemřít!

Vymrštila jsem se do stoje, uvolnila jsem svoji moc, takže jsem už neměla v držení své tři zachránce. Nechala jsem spadnout tu děsivou masku. Serena párkrát zamrkala. Nečekala jsem ani o vteřinu déle, napřáhla jsem se a vnořila do ní dřevěný kůl. Přerývavě jsem se nadechla, když ona zalapala po dechu, už se nevzmohla na nic. Její aura se rozvlnila, při prvním náznaku pochybností a teď pomalu uhasínala, stejně tak jako její oči. Než jsem se nadála, její ochablé tělo spadlo přede mě. Zůstala jsem otřeseně stát a zírat před sebe. Můžou být upíři traumatizování? Vše, co jsem udělala doteď, se odehrálo v soukromé bublině, která právě praskla. Z mého šoku mě probudil hysterický křik lidí.

„Médeo!" to byl Rafael. Neznělo to ale šťastně, ani úlevně, právě naopak. V tom výkřiku byl strach? Prudce jsem se otočila právě v tom okamžiku, kdy se přede mnou zjevil pološílený Alexander. Svět se změnil v chaos.

Alexander držel v ruce připravený kolík. Ten měl patřit do mého srdce. Zasloužila bych si ho. Čekala jsem, až mě konečně zabije. Ale nestalo se tak, když ho někdo strhnul ke straně, takže dřevo těsně minulo můj hrudník. Lucius se válel na zemi společně s Alexandrem, přidal se k nim i Leonard. Oba se snažili udržet divokého vdovce na uzdě- Alex toužil po mé smrti. Já jsem mu zabila družku, kdo by se divil.

Otřesená, do hloubky duše nad svým činem jsem se otočila čelem k vyděšeným lidem. Právě to jsem nechtěla. I když jsem zabila Serenu, svět neunikl pravdě. Jistě že ne, když jsem ji zabila, před zraky všech. Byla jsem zoufalá a pořád se mi chtělo brečet. Pohledem jsem vyhledala Rafaela. Asi ještě nepochopil, co se to se mnou stalo, ale to co semu zračilo v očích mě nenechalo na pochybnostech o tom, že jsem ani přesto vše neupadla v jeho nemilost. Neschopna slova ani činu jsem otevřela ústa a bezhlasně vyslovila jeho jméno. Vmžiku byl u mě.