Rafael a Já (CZ)

35. Rozhodnutí

~~~ Panic at the Disco - Miss Jackson ~~~

Trhnutím jsem se probudila, v hlavě mi silně tepalo bolestí. Cítila jsem na sobě sluneční paprsky. Musela jsem se prospat do dalšího dne. Uslyšela jsem povzdechnutí. A z dálky nějaké divné zvuky. Připomínalo mi to tlumené vzlyky. Co se to děje? Prudce jsem otevřela oči. Rafael byl pořád naproti mě a křečovitě svíral oči. Vypadal bídně. Hádala jsem, že to asi zapříčinilo pařící slunce. Poznal, že jsem se probrala z mrákot a pootevřel oči, ale ne naplno. I tak jsem v nich viděla bolest a ještě něco. Vrtěl hlavou. Zamračila jsem se. Pořád jsem z dálky slyšela ty podivné škytavé zvuky. Někdo tu srdceryvně plakal. Strnula jsem.

„Je mi to tak líto. Médeo..." zachraptěl Rafael. Rychlostí blesku jsem otočila hlavu do strany.

„Ne!" vykřikla jsem. U zdi na zemi seděla skroucená postava Lucy. Když jsem vykřikla, trhla sebou. Slepě se podívala kolem sebe a skončila na mě. Oči se jí znovu zalily slzami. Několikrát otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale pak zvedla oči ke dvěma obrovitým mužům, kteří u ní stáli na stráži a nevydala ani hlásku. Ach ne. To se mi jen zdá. To není Lucy. To je jen přelud. Moje mysl si se mnou hraje. Ale její strach a třes jsem cítila jako svůj vlastní. Je tu. Serena svoje výhružky myslela vážně a přivezla mi důkaz. Možná, jeden z mnoha dalších důkazů. Otřásla jsem se. Ale nikde jinde jsem už nikoho neviděla, nikoho ze svých milovaných. Byla tu jen Lucy. Osamocená a naprosto bez sebe. Jak by také ne. Vždyť ji museli unést a teď mě tu vidí svázanou, Rafaela také. Bůh ví, co jí udělali. Zděsila jsem se. Párkrát jsem sebou škubnula tak mocně, jak jen jsem mohla ve svém stavu. Nad hlavou mi výsměšně chrastily řetězy a nepovolovaly žádnou možnost úniku.

„Med..." promluvila na mě Lucy plačtivě. Otírala si oči, jako by až teď konečně prozřela a uvědomila si kde je. Několikrát popotáhla a úpěnlivě mrkala. Těkala očima z Rafaela na mě a pořád dokola. Nakonec se podívala nahoru na své strážce. Nikdo z nich teď nevypadal jako upír. Spíš jako takoví ti velcí svalnatí ochránci slavných. Až na to, že naháněli hrůzu, i když zrovna necenili svoje špičáky a v očích jim neplál oheň.

„Lucy. Tys tu neměla být. Moc se ti omlouvám, že jsi do toho taky zatažená." Hlas mi přeskakoval, jak jsem se snažila přemoct emoce, hromadící se mi v hrudi.

„Med... co to má znamenat. Proč jsi takhle přivázaná. Co se děje?" mluvila tiše, jako by ztratila hlas. Možná křičela, když ji unášeli. Ach můj bože! Polykala jsem slzy, jak jen to šlo. Sakra!

„To se těžce vysvětluje. Lucy, co moji rodiče, jsou v pořádku?" musím to vědět jistě, že jsou tam, kde mají být.

„Oni měli sebrat i je?" vyjekla vyděšeně. Sakra. Teď jsem jí ještě víc vystrašila. 

„Nevím..." stáhl se mi žaludek. Musela jsem odvrátit hlavu. Lucy sice vypadala nepoškozeně, bez sebemenší známky po zranění nebo špatném zacházení, ale to se může během několika minut změnit, hned jak Serena mávne rukou. A rodiče? Kde jsou? Jsou tu? Točila se mi hlava. Prosím, jen to ne! Otočila jsem hlavu k Rafaelovi. Ta lítost v jeho očích mě zabíjela. 

Z mého strachu mě vytrhlo rytmické klapání kroků mnoha nohou. Další návštěva. Pokusila jsem se obrnit. Musela jsem dýchat zhluboka, abych se uklidnila do té míry, abych nevylétla. Nemohla jsem se znovu podívat na Lucy, i když jsem na sobě cítila její naléhavý pohled. Kroky se přibližovaly a tím víc mě popadala panika. Co jsem to udělala. Jsem sobec! Kvůli mně je tu Lucy a Rafael. Jsou nevinní. Jediné čím se provinili, že jsem je vůbec potkala. V tu chvíli to měli spočítané. Já jsem to měla spočítané hned po narození.