Rafael a Já (CZ)

7. Krev

~~~ No tak tohle naprosto perfektní Rafael, sorry za ty ostatní blbosti na tom obrázku, ale žádný jiný jsem nenašla. A tohle mi vzalo dech hned jak jsem toho krasavce uviděla!!~~~

Vydržel jsem to jeden a půl dne. Nesledovat ji. Dál už to nešlo. A ještě že tak. Aspoň jsem přišel na pár dalších poznatku. Jeden z nich byl, že pracuje s upírem a druhý že o tom nevěděla. Každopádně už to ví a to díky mě. Myslel jsem si, že jsem na ní přišel jako první. Ale někdo mě předběhl. Gabriel. Něco mi jeho obličej a jméno matně připomínalo.

To jméno, někde jsem ho už slyšel. Ale nedokážu si vzpomenout kde. Možná později. Musím se soustředit. Vypadal jako hrozba. Doufal jsem, že o mě nabyl ten samý pocit. Díval se na mě, jako kdyby mě chtěl v tu chvíli v ten moment u toho auta probodnout kůlem. Ale držel se. Neměl jsem v úmysl na něj útočit, dokud by on sám nezačal, v tom případě bych se bránil. Ani za nic se mi nelíbila představa, že je tu ještě někdo jiný než já, kdo ví o tom, co se skrývá v křehce vypadající Médee. Johnnatana nepočítám, ten je nepodstatný. Na toho Gabriela si dám pozor. Upíři si vždycky hlídali svá území. Jestli on se domnívá, že já jsem to jeho narušil, měl bych si dávat bacha.

Byl jsem na cestě zpět do svého bytu. I přes překážku, která se objevila v podobě Gabriela, jsem měl pocit, že se dnešek vyvedl. Pohnul jsem se s ní z místa. A nemohl jsem popřít, že trávit s ní čas bylo stimulující. Je velmi inteligentní a má postřeh. A konečně jí dnes povolily nervy. Nedivil jsem se jí a dokonce ji chápal. Po tom co všechno zažila v rychlém sledu za pár dní, toho muselo být na jednoho člověka moc. Když se uklidnila, vrátila se zpět ke své bojovnosti. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak dokáže vzít v klidu to, co jsem a co dělám. Dělá si z toho dokonce srandu.

A rozesmála mě. Ano je to neuvěřitelné, ale je to tak. I teď mi to na rtech vykouzlilo úsměv. Zaparkoval jsem svoje Audi na soukromé parkoviště hotelu. A vydal se do svého apartmá. Byl jsem ponořený do svých vlastních myšlenek. Takže mě nenapadlo se soustředit. Polevil jsem ve své pozornosti a nekoncentroval se na svoje okolí. Takže jsem si nemohl všimnout neznámé síly, vznášející se za dveřmi mého bytu. Otevřel jsem si klíčem a vstoupil do potemnělé předsíně. To co se dělo dále jsem nečekal, takže jsem se nemohl ani bránit.

Ucítil jsem šílenou bolest procházející levou stranou mých zad, která se ve vteřině ještě zvětšila. Okamžitě jsem poznal, že to bylo z dřevěného kůlu, který teď musel být už z poloviny ponořený ve mě. Pod tou bolestí jsem padl na kolena. Z úst se mi vydral výkřik. Snažil jsem se vykroutit ze sevření. Ale pak se dvě silné paže obtočily kolem mého krku a zabraňovaly přísunu kyslíku. Potřebuji kyslík, tak jako kdokoliv jiný, nezemřu na zadušení, ale můžu ztratit vědomí. O což se evidentně snažil útočník. Ale nehodlal jsem prohrát tak jednoduše. Z posledních sil jsem se zapřel jednou rukou o podlahu, na kterou odkapávala moje vlastní krev a druhou rukou jsem upíra praštil loktem, pravděpodobně do břicha. Sice ho to nezastavilo v dušení, ale zaskočil jsem ho natolik, aby ho to donutilo trochu povolit stisk. Takže jsem se stihl nadechnout.

„Takže náš Rafael je divoký, přesně jak si ho pamatuju." Zavrčel mi u ucha. Ten hlas jsem si pamatoval dokonale. Slyšel jsem ho dost jasně tohle odpoledne. Gabriel.

„Neumíš nic jiného než útočit zezadu?" zachrčel jsem. Nevěděl jsem, o co přesně mu jde, ale evidentně mě znal už z dřívějška. Ani za nic jsem si nemohl vzpomenout. Kdo do pekla byl? A proč mě chce přidusit? Snažil jsem se ignorovat neskutečnou bolest v zádech, rozlézající se mi celým tělem. Už jsem utržil mnoho bodnutí kůlem, mnohokrát jsem byl blízko smrti. Zdálo se, že Gabriel mířil špatně a netrefil se do srdce, ale on to udělal schválně. Kůl jsem měl jen pár centimetrů od toho nejdůležitějšího orgánu. Tak že se dřevěné třísky dostávaly pomalu do něj. V duchu jsem sprostě klel. Musím ho co nejrychleji dostat ven. Vztekle jsem sebou zavrtěl, ale ještě stále mě měl v šachu, ale už mě nedusil.