Rafael a Já (CZ)

10. Trezor

Zachoval jsem se jako úplný tupec. To musím uznat. Nikdy jsem si nedělal starosti o to, co jsem kdy někomu udělal. Nezajímaly mě následky mých činů a už vůbec ne ti, kterých se to týkalo. Nedělal jsem si starosti o ničí city. Dneska to bylo zajímavé. Prvně jsem pocítil něco podobné nákloNnosti k člověku. Společně se vztekem, který byl slepý a neopodstatněný.

Když jsem říkal, že jsem arogantní hajzl. Byla to pravda, jsem takový a vím to o sobě. Nemá smysl, aby si myslela něco jiného. Záleží mi jenom na sobě. Z té dohody, kdy ji budu ochraňovat, něco vytěžím, přesně to co jsem jí říkal. Vypátráme co je zač a čeho všeho je schopná. A já budu vědět, jestli se jí obávat nebo ne. Nakloním si jí na svou stranu. Myslím, že až se na její schopnosti podíváme z blízka, bude poté více než schopná se ochránit sama.

To co předvedla s těma svítícíma rukama. No pořád jsem to ještě moc nepochopil. Hodila mě na stěnu, jako bych nic nevážil a při tom se mě ani nedotkla. Lámal jsem si hlavu nad tím, čím by mohla být, hned jak jsem se na ni poprvé podíval. S jistotou jsem věděl, že je cenná. Stálo za to se před ní ovládat.

Ale neměl jsem pít její krev, i když mě zachránila. Teď vím jak chutná a to není dobré. Každou chvíli si na tu tekutou extázi vzpomenu. Pozoruhodné je, že na nás oba to kousnutí mělo stejné účinky. Ona to sice nechtěla přiznat naplno, ale poznal jsem to v jejím pohledu a v jejích pohybech.

Zažila něco co ještě nikdy, jako já. Musím to zopakovat, přesvědčit ji o tom nebude žádný problém. Chce to stejně tak jako já. Tyhle myšlenky teď víc zastiňovaly mojí hlavní motivaci a to, zjistit co je zač a co o ní musíme vyhledat. Vzpomínka na její omamnou chuť mě donutila vypustit z hlavy fakt, že bych si měl dojít zalovit. Potřebuji krev, ale poté co jsem ochutnal její, nechci žádnou jinou. Ta představa pití jiné krve se mi nelíbila, nepřitahovala mě jako dřív. Místo toho jsem celý den zůstal doma a spal. Tak jak jsem řekl. Gabriel si asi myslel, že jsem mrtvý, i když je divné, že je tak neopatrný a ani to nešel zkontrolovat. Teď jsem se jím ale nezabýval. Vztek mě přešel, díky Médee. Až přijde čas, zaplatí za to, o co se pokusil. S Johnem si to taky vyřídím, kdyby se tam neobjevil, nikdy bych po ní tak nevystartoval.

Když jsem se probudil. Musel jsem jako první věc, zavolat do banky a říct jim, že dnes přijdu. Měl jsem tam svůj soukromý trezor. Byly v něm všechny věci, které kdy patřily do mé minulosti. Bylo mezi nimi mnoho dokumentů, knih a listin, ve kterých se psalo o nadpřirozených záležitostech, ať to byly jen legendy, nebo sepsané příběhy. Měl jsem tušení, že bychom tam mohli na něco narazit. V minulosti se pátrá nejlépe, i když ne všechna fakta budou pravdivá. Musíme na něco přijít. Ona dokáže zlatě svítit, musí to něco znamenat. Při té vzpomínce jsem se usmál.

Šel jsem se obléknout. Bylo po poledni, a i když dnes nebylo slunečno, vzal jsem si pro jistotu sluneční brýle. Přes sebe jsem si přehodil tmavě hnědou koženou bundu. Na obloze se rýsovaly těžké modré mraky.

Vydal jsem se k jejímu domu. Jen jsem doufal, že mě můj momentální půst nerozhodí a nezničí mou koncentraci. Snad se na ní nevrhnu, hned jak mi otevře dveře. Ano, dnes jsem se rozhodl pro tradiční a slušný vstup dveřmi, na místo okna. Lehce jsem zaťukal na její dveře, když jsem se u nich o pár minut zastavil.

Cítil jsem ji, takže je doma. Po nějaké chvíli jsem zaslechl rychlý klapot jejích bot o podlahu a poté se otevřely dveře. A nedokázal jsem od ní odtrhnout zraky. Tváře měla trochu narůžovělé, ta barva se ještě prohloubila, když se na mě podívala. Oči se jí leskly, vypadala... vypadala krásně. Jako kdyby se právě probudila ze spánku, který jí dodal dostatek sil. Ani jsem si nevšiml, jak tmavé a husté má řasy, které rámovaly její zelené oči. Myslím, že jsem v nich našel špetku vzrušení. Její aura už byla čistá a plná nově nabité síly. Všimla jsem si, že její okraje byli zlatavě třpytivé. Tak jako byly její ruce, předtím. Zlatá byla s největší pravděpodobností její barva.