Rafael a Já (CZ)

17. Záleží mi na tobě

~~~ If I could fly - One direction~~~

Další den jsem se probudila do slunného dne. Táta byl v práci a mamka se do ní chystala. Měla denní směnu na hotelu. Ptala se mě, jestli nechci jít s ní. Nadšeně jsem přikývla. Neuškodí, když si užiju den se svojí maminkou. Úplně jsem zapomněla na kroniku a šla s ní do práce. Cestou se mi svěřila, že už se do toho deníku pustila. Ale nebyla nijak závratně daleko, takže se ještě nedopracovala k těm záživným situacím. 

Mamka zaparkovala u hotelu na parkovišti pro zaměstnance. Byl to Ritz-Carlton. Máma tu dělala hlavní manažerku na recepci. Prostě byla pravá ruka ředitele. Dovnitř jsme prošli zadním, méně honosnějším vchodem. Mamka se šla na něčem domluvit s nadřízenými a já si šla sednout za recepci. Jen tak na kraj a k počítači. Tohle bude prima den, plný zahálení. Usmyslela jsem si. Jenže jakmile jsem se uvolnila, přepadl mě podivní známý pocit. Žaludek se mi stáhnul a celé moje tělo strnulo. Tuhle reakci už zažila tolikrát, akorát jsem teď nemohla uvěřit tomu, že teď taky. Váhavě jsem zvedla oči od monitoru počítače. Pak jsem zažila, troufám si říct ten největší šok v životě. Když za tím vyvýšeným pultíkem recepce, kousek ode mě, stál Rafael. Zalapala jsem po dechu. Musela jsem několikrát zamrkat, než jsem si konečně přiznala, že to není ani vidina, ani přelud ale skutečnost. Opravdu stál několik centimetrů ode mě a nutno dodat, že se tvářil asi stejně vyjeveně jako já. Udělal ještě jeden krok a naklonil se přes přepážku. Jeho zorničky se rozšířily.

„Jsi to ty? Nebo už mám s hladu halucinace?" zachraptěl jeho hlas. Byl to balzám pro duši, zase ho slyšet, po tak dlouhé době. Neuvědomovala jsem si, do jaké míry mi chybí, dokud jsem ho znovu neslyšela. Neudržela jsem se a vyskočila na nohy. Kdyby to bylo v mých silách, možná bych přeskočila tu překážku mezi námi, místo toho jsem ji spořádaně oběhla. A vrhla se mu kolem krku. Sice to bylo, jako bych narazila do skály, ale byla to moje skála. Obtočila jsem mu ruce pevně kolem krku a držela se ho. Jeho ruce vzápětí našly moje záda. Přejížděl mi po nich, jen konečky prstů, ale pak přestal a taky mě málem zadusil v objetí. V tu chvíli jsem nepřemýšlela, proč tu je a co ho sem hnalo. Vše jsem pustila z hlavy a užívala si jeho omamnou přítomnost.

~~~

Jsem zpět ve Skotsku. 

Když jsem přistával v pronajatém letadle, musel jsem potlačit nával vzpomínek. Nebyl jsem tu už hodně dlouho. Tohle je moje země, moje království. Dokonce tu mám jako jediný přeživší z mého rodu, právo převzít svůj titul a nárokovat si vlastnictví půdy. Pobavila mě představa, jak si napochoduji na úřad s tím, že jsem lord Ayrshire. Myslím, že by tam vypukla panika a chaos. To jsem samozřejmě udělat nemohl. Ani mě to nelákalo, v téhle době už  se na šlechtické tituly nehraje.

Zahnal jsem svoje smysl postrádající myšlenky a vystoupil i se svým kufrem na ranvej. Podíval jsem se na papírek s adresou. Proběhl jsem letištní halou a zastavil se na vteřinu na parkovišti pro taxíky, pak jsem se ale rozhodl, že to doběhnu. Sice jsem byl vyprahlý, jako bych spíš absolvoval běh pouští, ale neměl jsem trpělivost s dopravou. Edinburgh jsem znal stejně dobře jako Londýn, takže jsem neměl problém najít zmiňovanou adresu.

Když jsem však se zastavil v té ulici, objevily se pochybnosti. Co teď? Mám se jen tak objevit na prahu domu jejích rodičů? Ne. To se mi nezdál jako ten nejlepší nápad. Ani jsem se nepřiblížil k zmiňovanému domu a rovnou se rozhodl najít si nějaký hotel v okolí. Naštěstí se kousek odtud nacházel Ritz, tak jsem si to namířil rovnou tam. Už když jsem vstupoval do haly věděl jsem, že je tu něco divného. Sice moje síly nebyly tak převratné, ale dokázal jsem vycítit tu auru. Dokázal bych to i na prahu smrti. Je tu! S bušícím srdcem jsem přistoupil k pultu recepce a nevěřícně zíral na dívku schoulenou u počítače. Vnímal jsem, jak ztuhla a pak pomalu zvedla oči od monitoru, jako by se bála, co udiví. Trvalo jí dlouho, než jí došlo, že jsem to já. Ale já jsem na tom byl stejně špatně. To by byla až moc krásná náhoda, kdyby se objevila jen tak sama od sebe přede mnou. Ale bylo to tak. Tu vůni bych si nemohl nikdy s nikým zaměnit. Urputně na mě mrkala a nebyla schopna slova. Co v ní vyvolává skutečnost, že mě zase vidí? Co si myslí? To mi běželo hlavou.