Rafael a Já (CZ)

31. V Doupěti

~~~ Twenty one two - Love me like you do (cover) ~~~

Z mých pochmurných myšlenek mě vytrhlo znatelné zpomalení naší zběsilé jízdy do neznáma. Ale to jsem se mýlila. Rafael byl připravený, znal to tu, věděl, kam bychom se měli ukrýt. Připadala jsem si jako bychom docestovali několik století do minulosti. Protože jsme zastavili před něčím, co mi silně připomínalo hostinec. Vyjeveně jsem zvedla oči k Rafaelovi, ten už zaznamenal moje ohromení. Stěží se ubránil úsměvu.

„V okolí Ayru se snaží zachovat zdání středověké doby. Neděs se. Uvnitř je to přece jenom o něco moderněji zařízené." Myslela jsem, že pojedeme třeba celou noc. Cenila jsem si toho, že Rafael bere ohled na to, že jsem jenom člověk s určitými potřebami. Jeho prsty opustily otěže a obmotaly se kolem mého pasu. Bez problémů přehodil jednu nohu na stranu, bez toho bychom spadli, pak sklouznul z koňského hřbetu společně se mnou. Bylo příjemné zase stát na stabilní zemi. Pohled na naše koně byl děsivý. Pot jim stékal zpod sedel a dýchali zrychleně s vyplazenými jazyky.

„Půjdu je odvést, počkejte tu." Sdělil nám Rafael. Znovu vzal koně, obešel budovu hostince a ztratil se za rohem. Pustila se do mě zima, přestože jsem měla svoji bundu. Začínalo se pomalu stmívat a s tím se trochu ochladilo. Ucítila jsem na sobě Leonardův pohled, tak jsem se na něj otočila.

„Ty mu bezvýhradně věříš." Nevěřícně pohodil hlavou. Konečně se projevil. Vypadalo to předtím, jako by to mezi mnou a Rafaelem úmyslně přehlížel. Pravděpodobně čekal, až se Rafael vzdálí, jinak si to nedovedu vysvětlit. Nevěděla jsem co mu odpovědět, tak jsem jen přikývla.

„Je to upír." řekl to tak, jako kdyby jím on sám nebyl.

„Ty jsi taky upír. Copak to automaticky znamená, že bych ti neměla věřit?" trochu jsem na něj vyjela, to uznávám. Ale nelíbilo se mi, kam tohle směřovalo.

„Víš, co všechno Rafael v minulosti udělal?" proč mi všichni předhazují jeho minulost?

„Vím a co to na tom mění?" nedokázala jsem skrýt podrážděnost ve svém hlase.

„Jen nedovedu pochopit, jak ho můžeš milovat," zkonstatoval. Neznělo to tak, že by to odsuzoval, což se mi ulevilo. Přesto se mu to z nějakého důvodu nelíbilo. Nevěděl, co si o tom mám myslet. Buď neví, co láska znamená a nepoznal ji. Nebo nevěří vlastnímu druhu. Nevěří, že by se mohl kdokoliv z nich, snížit k takovým citům.

„Jak bych nemohla. Tolikrát mi zachránil krk a já jemu. Celou dobu stojí při mně. Nevím jak, nebo jestli doopravdy, ale změnil se. A ty bys neměl být tak nevděčný. Jsi tu a ne na hradě." Pobuřovala mě jeho nedůvěra v Rafaela. Nijak mě to nezviklalo v mém vlastním přesvědčení. Jen jsem měla potřebu, každému, kdo o něm pochybuje, náležitě vysvětlit, že je jiný.

„Jestli si myslíš, že budeme na svobodě dlouho, tak to se mýlíš. A promiň, nechtěl jsem tě rozhněvat. Pamatuj, zabíjel lidi a to že přestal, neznamená, že pořád není tím čím je. " Jeho hlas se ztišil. Jeho důvod byl navracející se Rafael. Mračil se na nás. Nevím, jestli něco slyšel, nebo mě prozradilo moje bušící srdce, každopádně nic neřekl, když k nám došel.