Rafael a Já (CZ)

39. Bunkr

~~~ The Rasmus - Guilty ~~~

Vnímala jsem, jak se mě všichni bojí. Možná víc než Sereny. Ale to bylo asi tím, že ještě neví, co ode mě mají očekávat. Však já se předvedu, až k tomu dostanu příležitost.

Kdyby mě mohla bolet hlava, tak v tuhle chvíli by se to určitě dělo. Cítit všechny ty emoce, jak se na mě tlačí v přeplněném sále. Bylo to neskutečně vyčerpávající. Ještě ke všemu jsem musela svoji sílu držet pořád v pohotovosti, abych uklidnila všechny ty ubohé duše, co k nám přicházely. Bylo to neskutečně otravné, všichni do jednoho se chovali podle stejného vzorce. Jako stádo ovcí. Potlačovala jsem touhu protočit oči pokaždé, když se k nám jedna z nich doplácala a ptala se nás na to, co jsme zač. Co chceme? Proč? A jak to chceme provést? Pořád ty samé otázky. Větší nudu jsem nezažila. Většinou mluvila Serena a já se starala o tu uklidňovací část. Lidský mozek byl tak snadno ovlivnitelný. Neřekl mi něco podobného Rafael? Myslím, že ano. Dovolila jsem si na vteřinu, se na něj podívat. Stál vedle mého trůnu. Ve tváři kamenný výraz, dívající se do dálky.

Ach. Vzpomněla jsem si na jeho lahodnou chuť. Hned jak tohle skončí, odvedu si ho znovu na pokoj. Chci s ním být sama a přesvědčovat ho, že i když jsem se změnila... tak co? Jsem jiná. Bude si na to muset zvyknout. Však on změní názor. Nemůže být tak odolný.

Vidina toho, jak ho budu zdolávat, mě nadchla. Takže jsem zbytek přijímání už jen tak proseděla s mírným úsměvem, který v příchozích probouzel děs. A můj úsměv se prohluboval.

Pak byl konec. Lidé a upíři v sále se odebírali do svých přidělených pokojů. Hrad byl na to dostatečně prostorný.

„Vedla sis skvěle, Médeo. Zapůsobila si. Přesně, jak jsem očekávala." Přitočila se ke mně Serena. Věnovala jsem jí potěšený úšklebek. Ale už jsem byla nedočkavá, až si odvedu svého druha do pokoje a něco zajímavého s ním provedu.

„Jaký bude další postup?" zeptala jsem se zdvořile. V hlavě jsem měla vyhrazené malé místo na tuhle záležitost se Serenou, to druhé větší místo, bylo vyhrazeno jen pro představy, co a jak budu dělat s Rafaelem. V mé staré lidské mysli bych to všechno měla zamotané a každý by to na mě poznal. Milovala jsem tuhle výhodu. Mohla jsem se klidně tvářit znuděně a přitom prožívat největší vzrušení. Nikdo by to nepoznal. Neuvěřitelně rychle jsem si zvykla na změnu, kterou sebou přinesla moje přeměna.

„Necháme jim to pěkně uležet v hlavinkách, pak to půjde rychle. Budeme chvíli televizní hvězdy. Musíme světu ukázat naší světlou stránku, aby se nás nebáli." Sdělila mi Serena. Zaslechla jsem sotva znatelné odfrknutí, od mého nevychovaného druha.

„To bude velkolepé." Souhlasila jsem.

„Vždycky jsem věděla, že mě nikdo nepředběhne a budu to já, kdo prozradí, že upíři nejsou jen smyšlené bytosti. A je to tu. Jednou se to stát muselo." Serena byl tímhle úplně u vytržení. Přikývla jsem. Nějak vytušila, že už chci být někde jinde a propustila mě. Zvedla jsem se ze svého místa a stanula vedle Rafaela. Ani se na mě nepodíval. Potlačila jsem úsměv. Zlobivý Rafael. Něco se ve mně, ale přece jen vzepřelo. Povzdechla jsem si a hned se obrnila.

Zatáhni drápky, děvče. Nikdo tě tu nechce!

Hodňoučká se hlásila o slovo. Už jsem to pocítila, když jsem poprvé uviděla Rafaela, když jsem z něj pila. Nelíbilo se jí to. Ale je moc slabá, vždycky byla. A pokrytecká, protože na jednu stranu si to užívala stejně jako já!

Vložila jsem ruku do nastaveného rámě a společně jsme se vydali pryč. Par lidí postávajících okolo na nás zvědavě pokukovalo. Do široka jsem rozevřela ústa, aby byly zřetelně vidět moje dlouhé špičáky. Odezva na to mi bylo, zděšené zalapání po dechu. Byla to švanda.