Rafael a Já (CZ)

26. Serena

~~~Black veil brides - In the end~~~

Vzbudila mě až nějaká hlasitá hádka. Kdy jsem zase usnula? Nebo to se mnou švihlo? Zasoustředila jsem se na ty hlasy. Měla jsem chuť je okřiknout. Moje hlava na tom byla stále špatně. 

„Zavři hubu nebo do tebe vrazím další kolík. Nikdo mi neřekl, jak s tebou zacházet, takže na tom asi nezáleží," to byl první hlas. Nevím komu patřil, nikdy jsem ho neslyšela.

„Tak mě vyslechni, zaplatím ti, kolik chceš. Udělám, co jen chceš, jen ji odtud dostaň ven!" tenhle hlas jsem rozhodně rozpoznala. Rafael se snažil uplatit naše stráže? Aby mě nechali jít? Dělá si ze mě srandu? Zuřila jsem. Ale zatím jsem se nemohla nijak projevit, jen jsem otevřela oči. Bylo tu pořád stejné přítmí, že mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala. To bylo zrovna v tu chvíli, kdy se mříže mého žaláře otevřely. Jediné světlo, teď zastoupila velká svalnatá postava.

„Serena nám nabízí víc než ty bys kdy mohl vysolit. Tak už sklapni," zavrčel ten muž v mé cele. Pak se ke mně neuvěřitelně rychle sklonil a jako hadrovou panenku mě vyzvedl do vzduchu.

„A ty děvče. Prý jsi nebezpečná, tak tu pro tebe máme překvapení," promluvil ke mně. V jeho hlase byla znát chladnost a obvyklá tvrdost, kterou vídám u všech upírů. Položil mě lehce na moje lůžko. Nevím, o jakém překvapení to mluvil, nic jsem neviděla. Ale po chvíli jsem to ucítila. Upír se pochechtával, když uslyšel můj sten. Zaslechla jsem, jak se zavřela vrátka a pak i dveře od vězení. Proboha, ten zápach. Asi se udusím. Snažila jsem se rozpoznat, co to je. Cítila jsem kolem sebe příjemné teplo, oproti obvyklé studenosti kamenných zdí. Ale nebylo to jen teplo, bylo to něco v něm. Něco omamného. Zápach trochu povolil a teď mě omráčila nasládlá vůně. Co to je? Neměla jsem potuchy, ale rychle mi to stoupalo do hlavy. Před očima mi tančily hvězdičky. Slyšela jsem nějaké bouchání, které mě vytrhlo ze vznášení se v opojné vůni.

„Médeo!" moje jméno. Zmateně jsem zamrkala a otočila hlavu. Bylo tu trochu víc světla, hlavně díky něčemu, podobnému táboráčku v mé kleci. Opravdu tu byl založený oheň! Zděsila jsem se. Pak jsem se zase uklidnila, když jsem viděla, že oheň je řízený a uvězněný, tak aby se nestalo nic špatného. Všimla jsem si, že nad ním visí rendlík a v něm bublá tekutina, která teď vyluzuje tu nádhernou vůni.

„Musíš to uhasit, Médeo. Slyšíš!" Rafael na mě volá. Cože mám uhasit? Odtrhla jsem pohled od ohně a podívala se na něj. Mlátil to kovových tyčí, aby mě vytrhnul z apatie. Ať mě nechá. Je mi dobře, tak jak jsem.

„Médeo, zvedni ten svůj krásný zadek a uhas ten oheň, jinak budeš sjetá a neschopná. Chce tě bezmocnou," jeho hlas přeskakoval do zoufalých výšek. Asi to pro něj hodně znamená, tak že bych se překonala? Stačí jen sebrat tu sklenici s pochybnou vodou.

„Přestaň vyšilovat, už jdu," zasýpala jsem. To sucho v krku bylo nesnesitelné. Dokázala jsem se postavit. Hlava se mi sice šíleně motala, ale doklopýtala jsem se k poháru vody. Vzala jsem ho a chrstla na oheň. Nestačilo to na uhašení, tak jsem se musela vrátit a opakovat to znovu, než jsem uspěla.

„A teď ten hrnec přikryj tím tácem," ten má taky pořád nějaké požadavky. Ale udělala jsem, co po mě chtěl. Znaveně jsem se posadila na svoji postel. Bylo mi horko z té námahy. Po chvíli se ta krásná vůně začala vytrácet. A s tím i moje omráčenost.