Game Continues | √

Narozeniny

Ne snad kvůli těm růžím nebo čemukoli co měl ještě v plánu, nýbrž tomu jak posmutněle tam seděl. Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek na to, co se mohlo i nemohlo stát. Skládala jsem se různé teorie toho, jestli je právě tohle ta chvíle kdy mi řekne, že je vlastně všechno špatně. Ihned jsem vykročila k němu a skoro tam až doběhla.
„Co se děje?" Vychrlila jsem ze sebe bez pozdravu a klekla si k němu. Ani se nenamáhal zvednout hlavu, tak jsem tomu trošku pomohla. Vzala jsem ho dvěma prsty pod bradou a on ke mně zvedl oči. Byly plné slz které mu stékaly i po tvářích.
„Dillie, vyklop to." Špitla jsem a vzala jeho tvář do dlaní. Vypadal zničeně. V jeho očích šla vidět jen beznaděj a smutek.
„Lásko prosím." Zašeptala jsem a zadívala se mu do očí.
„Co uděláš, když ti řeknu, že jsem naprosto na dně?" Zeptal se tiše a já se na něj vyjeveně dívala.
„Tak mi řekni důvod," Usmála jsem se a on naprázdno polkl.
„O všechny až na tebe jsem přišel," Sykl a pár jeho slz dopadlo na jeho černé džíny. Nesnáším, když brečí. Nesnáším ty slzy a smutný výraz. „A strašně se bojím, že přijdu o jedinou osobu, který na mě ještě záleží, protože jsem udělal nespočet chyb, který už zpátky nevezmu," Odmlčel se ale já poznala že chce pokračovat. „Za tu krátkou dobu jsem se do tebe zamiloval tak moc že to ani není možný a sám to nechápu. Podle mě jsme si navzájem ublížili tolikrát, že už to snad ani není normální. A upřímně? Já se divím, že jsme se už nerozešli. Mio a-"
„Meleš tu naprostý ptákoviny, Dyle." Pronesla jsem vyjeveně a vzala ho za ruce. Byly až nezvykle promrzlé. Kdo ví, jak dlouho tu už seděl.
„Máma se stěhuje s tátou pryč," Hlesl. Jak...mohla? „Sarah se na mě i s klukama vysrala," Pokračoval. „Zase jsem to udělal, Mio..." Špitl nakonec a já si jen setřela slzu novou slzu, která mi stekla po tváři.
„Postav se." Řekla jsem a sama si stoupla.
„Nemyslím si, že se udržím na nohou." Řekl upřímně. Vzala jsem ho za ruce a vytáhla na nohy.
„Dillie," Propletla jsem naše prsty ačkoliv se mu nechtělo. „Řeknu ti jednu věc." Zhluboka jsem se nadechla a opřela své čelo o to jeho. Odmítal se mi dívat do očí, ale dobře. „Dostanu tě z toho." Zašeptala jsem a čekala, jestli něco udělá.
„Mám teď až zničující chuť se tě na něco zeptat." Pohrdavě si odfrkl a znovu se posadil. Sedla jsem si na něj obkročmo a uculila se. Koutky mu jemně cukly do úsměvu, ale jako by se mu bránil.
„Tak se zeptej." Usmála jsem se a ruce mu s klidem položila okolo krku.
„Ještě si počkej." Pohladil mě po tváři a já upřeně sledovala jeho ruku. „Říkal jsem ti v poslední době, že jsi strašně moc krásná?" Zeptal se zamyšleně a já se trochu začervenala.
„Předevčírem." Usmála jsem se a jeho oči si konečně našly ty moje.
„To už je dlouhá doba." Tajemně se pousmál a ruce přesunul k mým bokům. „Myslím, že jestli mě necháš jít ještě níž, bude mi líp už hodně brzo." Ušklíbl se a přejel mě pohledem. Protočila jsem očima a povzdechla si.
„To nebylo myšleno vážně." Usmál se a pak jako by si na něco vzpomněl. „Zavři oči." Zaprosil a tak jsem je zavřela. Netrvalo dlouho a já na svých rtech ucítila ty jeho. Za dnešek poprvé. Usmála jsem se do polibku, který jsem mu následně opětovala a on se ode mě pak odtáhl.
„Všechno nejlepší lásko." Usmála jsem se a otevřela oči. I přesto jak to začalo, úsměvů tu už bylo dost. „Děláš si ze mě srandu, viď?!" Vyjekla jsem a on se jen zasmál. Nějakým, mně záhadným způsobem se postavil a stále mě držel přitisklou k němu. Teď už to snad ani jinak nešlo. Ruce jsem měla obmotané okolo jeho krku a nohy okolo pasu. Kromě těch mimochodem krásných růží držel v ruce i krabičku ve které byl klíč a... řetízek?
„Panebože!" Vřískala jsem dál jako malé dítě a vyskočila mu z náruče. Rukou jsem si v rychlosti prohrábla vlasy a jako ten největší debil světa jsem hystericky začala... Šílet?
„Řekni, že je to to, co si myslím." Vypískla jsem a na zlomek vteřiny jsem se zadívala na něj.
„Je to klíč od našeho do-" Už teď jsem začala neskutečně vyšilovat a překvapením jsem skončila rozplácnutá na zemi. „Zlato," Zasmál se a sklonil se ke mně. S překvapením a malými jiskřičkami v očích jsem mu upřeně pohlédla do očí a usmála se.
„Mio Jess Astrová," Panebože, mně hrábne. Pokud se to už nestalo. Klekl si na jedno koleno a já měla co dělat, abych na místě neroztála. „Jelikož děláš ty nejdokonalejší snídaně vůbec," Uchechtl se a nespouštěl ze mě pohled. „A jelikož jsi mě po devatenácti letech jako jediná dokázala přinutit vůbec snídaně jíst," Ušklíbl se a pokračoval. „A jelikož tě opravdu miluju," usmála jsem se jako pošuk a pravděpodobně teď byla rudá jak rajče. Rudej, v zimě na zemi sedící pošuk se slzama v očích. No nechtějte to. „Ptám se tě," Odmlčel se a sladce se usmál. „Budeš se mnou bydlet?" Ano. Ano, ano, ano, ano. Všechno ve mně v tu chvíli vybuchlo a já byla štěstím bez sebe. Nezbývalo mi nic jiného než odpovědět:
„Ano!" Radostně se usmál, vytáhl mě na nohy a já mu znovu přistála v náručí.
„Milionkrát ano." Zašeptala jsem a spojila naše rty v jedny. „Mám tu ještě něco." Špitl a já jen nesouhlasně zakývala hlavou.
„Nic víc nechci." Zasmála jsem se a opřela své čelo o to jeho. Nemohla jsem tomu uvěřit. Podal mi krabičku už bez klíče a já s jen stále tvářila jako pako. Úsměv od ucha k uchu, rozzářený oči...
„D jako Dylan?" Zeptala jsem se tiše s pohledem upřeným na řetízek s písmenem D.
„No... Já... Jo." Vydechl nervózně a já se jen přisála k jeho rtům. „Děkuju za všechno."