Game Continues | √

Je to dítě vůbec moje?

***
O dva měsíce později...

Zazvonil zvonek a já šel otevřít.

„Ah, ahoj." přeměřil jsem si ho pohledem.
„Čau?" John? Jason? Ten její kolega z práce. Co ten tu chce takhle večer?
„Trochu jsem čekal, že mi otevře Mia." ušklíbl se a já ho nezaujatě sledoval.
„Potřebuješ od ní něco?" zeptal jsem se a falešně se pousmál.
„Vyřiď jí, že bychom měli zopakovat ty večery a že ji budu čekat zítra v šest na obvyklým místě." udělal krok dozadu a ušklíbl se. „Už mi po tom měsíci začíná chybět, to co umí ona, jiný neumí. A ty její rty... Fuu," uchechtl se. „V posteli je talentovaná." dodal a během pár vteřin už zahnul za roh. Zůstal jsem tam stát jako opařený a vrátil se do obýváku asi až po pěti minutách.
Během chvíle jsem ji slyšel scházet po schodech, tak jsem zamířil na chodbu. Usmála se na mě, ale já jí úsměv neopětoval.
„Děje se něco?" zeptala se a rukou si prohrábla vlasy.
„Byl tu ten tvůj kolega," pronesl jsem a snažil se zůstat v klidu. Nešlo to. Věděl jsem, že je tu pořád možnost, že si to vymyslel, ale to mi přišlo jako blbost. Vařilo se ve mně vzteku tolik, že kdyby se to převedlo na jídlo, nakrmilo by to snad celou Afriku. „Prej byste měli zopakovat ty vaše večery..." Nechápavě mě sledovala. „Taky mi řekl, že v posteli jsi talentovaná." povzdechla si a protočila očima. „Tak se tě ptám, krásko..." začal jsem naštvaně, protože už ten nahromaděnej vztek nešlo dál skrývat. Nikdy jsem na ní nebyl víc naštvanej. „ Je to dítě vůbec moje?" na tváři se jí rozlil kamenný výraz a hleděla mi do očí tak jako snad nikdy. Zklamaně ale s hněvem zároveň. Měl jsem pocit, že za chvilku snad vybuchnu. Chtěl jsem na ní křičet, udělat cokoli, abych ze sebe alespoň kapku toho vzteku dostal ven. A i kdyby teď řekla, že to není pravda, nevěřil bych jí to. Všechna moje důvěra v ní, v nás se v mžiku vypařila. Už žádná nebyla. Jako bych ji během vteřiny najednou už nemiloval. Ale tak to rozhodně nebylo, až tak ne.
„A to si ze mě děláš srandu?" zeptala se znechuceně.
„Vypadám tak?" optal jsem se bez výrazu. „Chrápeš si s kolegama a co? Najednou si těhotná a čekáš, že ti uvěřím, že je to moje?" na malou chvilku se zatvářila ublíženě, ale očividně se snažila o opak. „Já si byl jistej tím, že taková nejsi," zakýval jsem pohrdavě hlavou a propálil ji pohledem „A najednou? Je z tebe jen další děv-"
„Já s nikým krom tebe nespím, sakra." přerušila mě potichu. Šíleně jsem jí opovrhoval.
„Alespoň to přiznej, Mio,"
„Já tě nikdy nepodvedla," odsekla pomalu a udělala krok ke mně.
„Lhářko..." sykl jsem nenávistně a zamířil ke schodům.
„Ty kreténe, já tě miluju!" křikla zlomeně. Vlastně jsem vůbec neměl čas přemýšlet nad tím, co udělám. To ji jako opustím, když čekáme dítě? Půjdu nahoru, sbalím se a počkám, než vychladnu? Nepřišlo mi to jako normální každodenní hádka, bylo to teď mnohem vážnější, ne jako když jsme se hádali, že si nezasloužíme toho druhýho nebo se handrkovali o tom, kdo koho miluje víc. Tohle bylo jiný, vážnější, neslo to následky.
„A šukáš s ostatníma." otočil jsem se zpět na ní.
„Proč mi tohle děláš? Nechceš to dítě? Fajn, tak to kurva řekni! Ale neopovažuj se mě nazývat děvkou, Dylane! Neobviňuj mě z toho, že ti zahejbám, sakra!" začala na mě křičet a bránila se slzám. Ale já byl naštvanej. Hodně naštvanej.
„Čekáme dítě, jasné? My, my dva! To ty budeš otec!" pokračovala a přišla blíž ke mně. „Chápeš? My dva budeme rodiče," vzala mou levou ruku a položila si ji na břicho. „Tohle je tvoje dcera, jasné?" Usmála se.
„Dcera?" jen přikývla. „Bude to holčička?" zeptal jsem se překvapeně a byl trochu vyvedenej z míry.
„Ano..." zašeptala a s nadějí v očích se usmála.
„Pak teda jedině doufám, že nebude po tobě." řekl jsem jí do očí a odfrkl si. „Protože víš ty co?" v očích se jí zablýskly slzy. Věděl jsem, že tímhle jí ubližuju, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. „Jsi děvka." Rozhodil jsem rukama a otočil se k odchodu.
„P-počkej!" popadla mě za ruku a já se k ní s tou druhou napřaženou otočil. Zvedla k ní pohled a mně až teď došlo, co jsem chtěl udělat. Pomalu jsem ji nechal svěšenou podél těla a ona mě jen smutně sledovala. „Fajn..." zašeptala a obešla mě. Vyběhla schody.
„Mio počkej!" křikl jsem, ale zmizela nahoře.