Game Continues | √

Ráno

Mia: Zrovna spíš a já se na tebe s úsměvem dívám. Proč? Sama nevím. Píšu ti zprávu, hladím tě ve vlasech a přemýšlím nad náma. Nad tím, jak by tahle přeslazená řeč neměla smysl, kdybych ti jí říkala nahlas. O tom, že chci aby sis tu zprávu přečetl, usmál se a jako reakci mi nechal jen 'Zobrazeno'. Protože ti kdybych tohle říkala do očí, vyrušil bys mě nebo měl pocit, že mi to musíš oplatit. Jenže ty nemusíš. Já jsem tady ta kterou neustále chválíš a já ti to nějak nedokážu vrátit. Z očí do očí bys mi řekl, že to říkat nemusím, že to všechno víš. Ale je to opravdu tak? Občas pochybuju o tom, že si uvědomuješ co k tobě cítím, jak mi s tebou je... A to já nechci. Nelíbí se mi ta představa, že se necítíš milován. Protože... Měl bys. Měl by ses tak cítit, protože je tu minimálně jedna osoba která tě miluje víc, než cokoliv. Mám ráda tvoje ďolíčky ve tvářích, když se usmíváš, tvůj úsměv, tvoje objetí, tvoje polibky... Tvoje vlastnosti který neukazuješ všem, ale všichni ví, že v tobě jsou. Všichni, ať už tví přátelé, známí nebo klidně jen lidi co tě jedinkrát v životě potkali ví, že jsi ten nejmilejší člověk, na kterýho mohli narazit, protože to všechno vyčtou z tvých krásných očí. Čímž se dostáváme k další věci, kterou na tobě zbožňuju. Tvoje tmavě hnědý oči který každýho prokouknou a zároveň dodají pocit toho, že s tebou je všechno o něco snažší. A světe div se, ono je. Je mi jedno, jak dlouho se známe, jak dlouho jsme spolu nebo kolikrát mi ublížíš. Budu s tebou. V dobrým i zlým, ve zdraví i v nemoci. Budu s tebou i když nebudeš chtít, protože my dva se navzájem potřebujeme. Potřebuju tvý rty na těch mých, tvoje objetí, společný usínání vedle sebe i to jak mi vždycky šeptáš do ucha ty krásný věci.
Nepotřebuju růže, dárky ani nic jinýho. Stačíš mi ty, protože jsi pro mě jako kyslík. Nedokážu bez něho žít, stejně jako bez tebe. Troufám si dokonce říct, že my bychom bez sebe nefungovali, neexistovali.
Láska mi úplně vymyla mozek, to přiznávám. Ale to, že ten cit chovám k tobě všechny špatný věci ničí.
Někdy jsi na dně, někdy na vrcholu. A Dillie? Já tu pro tebe budu v každý situaci. Napořád, navždycky, tě budu bezpodmíněčně milovat, lásko. Přísahám, že budu.

Miluji tě víc než kohokoliv.

-
Odeslala jsem zprávu a jemně ho políbila na tvář. Asi bych měla probudit ty dva a zkontrolovat i Jeremyho. Dyl toho vypil snad nejvíc, ale stejně vypadá dobře jako vždycky. V tichosti jsem vyšla z pokoje a zamířila za Jerrym.
„Ťuk ťuk," Zvolala jsem když jsem ho uviděla sedět na posteli s tváří v dlaních.
„Kocovina," Sykl a nepříjemně se na mě podíval.
„Jdeš dolů?" Zeptala jsem se. Vyjeveně se na mě podíval, ale vstal. Na nohách se skoro neudržel.

„Sedni si," Zasmála jsem se a odsunula mu židli od stolu. Něco nespokojeně zamumlal, ale pak už pro jistotu mlčel. Zamířila jsem do obýváku, kde Sarah už jen nabručeně seděla v křesle.
„Snídaně," Oznámila jsem s úsměvem a ona ke mně zvedla zamračený pohled.
„Nejde ho probudit." Zastěžovala si. Přeměřila jsem si pohledem stále spícího George a ušklíbla se.
„Netušila jsem, že tu všechny holky budou předvádět striptýz," Řekla jsem hlasitě a 'nenápadně' mu kopla do nohy.
„C-co..." Hlesl a převalil se na bok.
„Když hned vstaneš, udělá ti Sarah striptýz." Zasmála jsem se a ona se mnou.
„Už jdu..." Koktal a otevřel oči. Během chvíle už všichni tři seděli u stolu. Dala jsem před ně tři prášky proti bolesti hlavy, tři skleničky a povzdychla si.
„Asi jsi anděl." Pronesla Sarah a ušklíbla se.
„Spíš jsem to nepřehnala." Mrkla jsem na ně a stoupla si zpátky k lince. „Nemáte hlad?" Mlčky přikývli. „No a co chcete?" Zasmála jsem se.
„Palačinkyyyy!" Navrhl zasněně George a ti dva jen pohodili rameny. Tak teda palačinky.

Během půl hodiny už jich bylo pár hotových a George, i přesto, že u toho usínal spokojeně jedl. Během chvíle jsem uslyšela i další kroky směřující do kuchyně, ale nevěnovala tomu příliš velkou pozornost.
„Dobrý ráno," Uslyšela jsem za chvilku za sebou. Rty se mi jemně otřel o ucho a jeho ruce se majetnicky obmotaly okolo mého pasu.
„Dobré," Špitla jsem a položila prázdnou misku ve které bylo těsto, do myčky. „Jak ses vyspal?" Optala jsem se a ruce mu položila na hruď.
„Vlastně dobře," Uznal. „Ale probuzení bylo lepší." Mrkl na mě a já se spokojeně přesunula s pánvičce.
„Jinak... Tady ti tři maj pořádnou kocovinu." Ukázala jsem na naše společníky a uchechtla se.
„A... Nemáme tu nějakej prášek?" My? My? My?! Dobře, nádech, výdech. Poškrábal se na zátylku a usmál se.
„Vyznám se tu líp než ty." Oddechla jsem si a z horní poličky mu podala krabičku s lékama. „Na." Dodala jsem a podala mu vodu.
„Děkuju," Usmál se a hodil po mně vděčný pohled.. „Doufám, že dodržíš ten včerejší slib." Usmál se a já si ho nejistě přeměřila pohledem.
„To záleží na tom... zasloužíš si to?" Zeptala jsem se s úšklebkem.
„Já myslím, že jo." Smutně si povzdechl a udělal psí oči.
„Jo?" Ujišťovala jsem se.
„Jo." Hlesl smutně.
„Jo?" Optala jsem se znovu.
„Jo..." Zakňučel a přimáčkl mě k lince.
„Určitě?" Zeptala jsem se. Jeho ruce teď pevně tiskly moje boky a byl ode mě sotva centimetr.
„Rozhodně." Pronesl podrážděně a já teda kývla. „Fajn." Řekla jsem jen a on se nabručeně posadil ke stolu.
„Ták, máte den volna, co plánujete?" Vyptávala se Sarah zvědavě. Nejspíš se z února stal ten nejhektičtější měsíc vůbec. Moje narozeniny, pak ty jeho a o den později je Valentýn. Pochybuju, že zrovna on se na to vykašle, ale upřímně doufám, že nic extra nechystá, protože já ano. I když v tom dni nevidím nic zajímavého, myslím, že někdo jako my dva tenhle svátek stejně nemůže jen tak ignorovat. Proč? Jsme oba nevyléčitelní romantici.
„Myslím, že ležení v posteli." Odpověděl Dyl a já řekla zcela jinou odpověď. Nevím jestli už zapomněl, ale měl včera v domě obrovskou párty a spoustu lidí. Takže nepořádek v nemalé míře.
„Já mu tu nejspíš uklidím a on bude spát." Protočila jsem očima a ušklíbla se. Možná je mu už dvacet, ale rozhodně neumí umít nádobí ani vytírat.
„Hele! Já bych tě nenechal uklízet samotnou." Upozornil mě a spiklenecky mrkl.
„Protože bys doufal, že na konci se s tebou vyspí." Zasmála se Sarah a já se uchechtla.
„Nebo protože bys se s ní vyspal hned přitom." Připojil se Jeremy a já radši mlčela. Proč si je neposlechnout.
„Až na to, že Mia není holka který řekneš 'teď a tady' a ona ti dá." Řekl jim a já se usmála.
„Ona je holka která tě napíná tak dlouho, že pak to klidně děláte v kině na záchodech, protože se to nedá vydržet." Zvedl se a přinesl mi k lince skleničku. Propálila jsem ho nabručeným pohledem a on mi dal krátkou pusu na čelo.
„Když teď dovolíš, jdu se převléct do něčeho normálnějšího." Usmál se a já protočila očima. Otočila jsem se na ty tři a hned si vyslechla Sařinu poznámku.
„Záchody v kině? Fakt?"
„No co, rozhodně to nebylo to nejdivnější místo." Stydlivě jsem se usmála a sedla si k nim.
„Jako nechci nic říkat, ale tvůj kluk je nadržený hovado." Prohlásil opatrně Jeremy a já se začala smát. Jako ano, v některých ohledech je opravdu jak nadržený prase, ale pak je tu jeho druhá půlka, a to je Dillie. Ten ťuťu ňuňu přítel co říká snad ty nekrásnější vyznání lásky pod sluncem a má ten nejkrásnější úsměv na celým světě.
„Náhodou, není." Opáčila jsem tedy a začala hádka, nebo spíš diskuze ohledně Dylovo perverznosti. Až po nějaké době nám došlo, že stojí ve dveřích a zkoumavě nás sleduje.
„Už jim jenom řekni, jak jsme se poznali." Řekl potichu a zmizel zase nahoru.
„Jak jste se poznali?" Zeptal se hned na to George a já protočila očima.
„Jdu za ním." Sarah mě ale zastavila s tím, že už jdou a tak jsme se v rychlosti rozloučili a oni odešli. Vyšla jsem schody a vešla do Dylova pokoje, kde on seděl bez výrazu na posteli a psal něco na notebooku.
„Nebuď naštvanej." Usmála jsem se a sedla se vedle něho.
„Nejsem." Odsekl potichu a já nakoukla na obrazovku, co tam tak bedlivě sleduje. Možná se snažil vypadat, že je mu to jedno, ale ta jeho očka a pohled kterým se díval to řekla za něj. Sedla jsem si za noťas a zkoumavě se mu zahleděla do očí i když on stále pohledem skenoval obrazovku. Nechápavě se na mě po chvíli podíval a já se ušklíbla.
„Nejsi naštvanej, ale smutnej," Zůstal na mě bez výrazu koukat a já po chvíli pokračovala. „Vždycky když jsi smutnej, pořád očima pomalu, nervózně sleduješ nějakou věc a děláš, že jsi v pohodě." Jeho tvář trochu povolila a on pootevřel pusu do tvaru 'o' na náznak převapení.
„A tohle jsi jim taky řekla?" Zase se vrátil k psaní a já to konečně celý pochopila.
„Ty ťuňto, já si dělala srandu," Uchechtla jsem se a on se na mě nejistě podíval. „A navíc jsi přišel ve chvíli, kdy jsem o tobě řekla tu pitomost." Povzdechl si a dal noťas kousek od sebe.
„To ti to fakt vadí? Že jsem tak žárlivej?" Zakývala jsem hlavou a usmála se.
„Jasně že ne, Dillie. Vždyť víš, že to mám na tobě ráda." Vzala jsem ho za ruku a přisunula se blíž k němu. „Promiň."
„Já jen prostě... Líbí se mi, že o nás ostatní neví všechno, chápeš? A byl bych rád kdyby to tak zůstalo. Tím chci říct," Nadechl se a pokračoval. „Mám rád soukromí, mám rád to, že o většině našich hezkých chvilek víme jen my a chci abys to, co ti vadí říkala mně ne mým přátelům." Objala jsem ho a přimáčkla si ho co nejvíc k sobě.
„Bylo to jen ze srandy, promiň." Zamumlala jsem mu do trička a jeho silné paže se ovinuly okolo mě.
„Jen mě teď nepouštěj." Řekl a já se spokojeně usmála. „Jsi tak droboučká až je to mega rozkošný." Uchechtla jsem se a stiskla ho ještě víc. Očividně tak moc, že si lehl na záda.
„Jsi unavenej?" Zašeptala jsem a dala ruce na jeho hruď abych si na ně položila hlavu.
„Jen mi šíleně třeští hlava." Pohladil mě po tváři a zavřel oči. „Ale s tebou to nějak nevnímám."
„Doufám, že zítra ti už bude dobře." Dala jsem mu malou pusu na nos a on se usmál od ucha k uchi.
„Proč? Máš snad něco v plánu?" Převalila jsem se vedle něj na bok a on se otočil čelem ke mně.
„Ano, proto doufám, že můj princ bude tak ochotný nic neplánovat a nechá všechno na mně." Uculila jsem se a on se natáhl do šuplíku pro něco. Když se přetočil zpátky, už držel v ruce klíč.
„Trochu jsem doufal, že nebereš Valentýn až tak vážně a možná by ses chtěla jet podívat na..."
„Počkej. Tys opravdu-" Zadrhla jsem se a zůstala na něj čumět jako na přízrak.
„Jo, já nám opravdu koupil dům." Zasmál se a já furt jen v tichosti seděla. „A myslím, že se ti vážně bude líbit." Usmál se a já ho z ničeho nic políbila. „Jo, taky mám tuhle činnost rád, ale-"
„Musím to vidět," Vyhrkla jsem hned. „A jestli zjistím, že jsi do toho dal až přehnaný množství peněz,"
„O to jde. Pro mojí princeznu to nejlepší." Přerušil mě s úsměvem na rtech a já dokončila větu:
„Uškrtím tě."
„Já tě taky miluju." Zasmál se a posadil se.
„Seminárka?" Kývl a já si stoupla.
„Ani krok, já si to uklidím sám." Zastavil mě a já se k němu nahla pro polibek.
„Piš, já to budu mít stejně dřív." Odcupitala jsem pryč a dala se do toho uklízení.
Začala jsem si zpívat a po několika hodinách zbývala jen jedna místnost v domě, která nebyla dočista uklizená. Vrátila jsem se za Dylem a jak mi hned došlo, usnul. Ležel na posteli s noťasem na druhé straně a já ho nechtěla budit. Porozhlédla jsem se po pokoji a představila si ty jeho řeči.:
„Jako jasně, chápu, že ženský mají tendenci mít všechno čistý a uklizený, ale já jsem chlap a jestli se dotkneš jakýkoliv věci tady s úmyslem ji někam uklidit, buďto si tě přehodím přes rameno a odvezu tě domů, nebo budu tak naštvanej, že se mi budeš omlouvat a nakonec skončíme v posteli." Protočila jsem panenky už jen nad tou představou a radši si sedla dolů do obýváku a začetla se do knížky.

×××
Část naprosto o ničem a stejně má 2 000 slov, why not že :D Další bude dřív, protože... Tohle je prostě obyč :'D

Teda, za předpokladu, že mi rodiče nezabaví mobil za tu (už asi čtvrtou) 5 :DDD

Jinak teda, mám trailer na Go2, ale vzhledem mým dovednostem,... Ehm, ne :D Každopádně jestli ho chcete vidět, napište do komentářů :D

A OMG! Na GO1 už je 310K reads! A tady (na dvojce) 5K za tak krátkou dobu, to je úžasný! Děkuju všem!

A jako poslední bych vás opět chtěla požádat o přečtení jednoho příběhu od MagicArya :) Jmenuje se Môj šialený život a fakt stojí za přečtení :)

Bye:))