Game Continues | √

Dům

Ráno jsem se probudila v posteli, což mě vlastně ani nepřekvapilo. Usmála jsem se a rozespalý pohled přesměrovala vedle sebe. Dillie už nečekaně nespal, jen mě s úsměvem na rtech pozoroval a já se překoulila blíž k němu.
„Dobré ráno, princezno." Pohladil mě po vlasech a já hlavu zabořila do polštáře s lehkým zakňučením, aby na mě nesvítilo slunce z oken.
„Ahoj," Kuňkla jsem a on se zasmál. Jeho smích hned po ránu? Někdo asi chce abych měla pěkný den. Jedním očkem si jsem si ho prohlídla a znova se pousmála. „Proč jsi mě neprobudil?" Zašeptala jsem tázavě a přetáhla si deku přes hlavu. „A neříkej, že se rád koukáš jak spím, protože tyhle typy kluků mi přijdou děsivý." Upozornila jsem ho a vykoukla z pod deky.
„Co je na tom děsivýho?" Opřel si hlavu a ruku a zvídavě se na mě usmíval.
„Dívat se jak tvá holka spí? Co je na tom hezkýho? A vůbec, proč se tak usmíváš?" Sedla jsem si a stále ho udiveně sledovala.
„Jsi nádherná." Odpověděl s úsměvem a já si povzdechla.
„Hele víš ty co?" Zasmála jsem se a přiložila mu můj polštář k obličeji. „Už je zase ráno a ty blábolíš." Odhodil polštář zpátky na mou půlku a oponoval:
„Já blábolím? To ty říkáš, že dívat se na svou holku jak spí je creepy." Uchechtla jsem se.
„A co je na tom pěknýho?" Vybalila jsem na něj otázku a on se chytře ušklíbl.
„No já nevím, možná to, že jednou za čas vás my kluci konečně vidíme v klidu, aniž byste na nás řvaly nebo vyšilovaly z úplně pitomých důvodů." Vytřeštila jsem na něj oči a on nemile mrkl.
„Jsi příšernej." Otočila jsem se k němu zády a praštila sebou na postel. „Opravdu..." Šeptla jsem aby mě slyšel. „Co je na tom tak super?"
„Já ani nevím... Asi je to tím, že holky jsou při spaní takový přirozený, roztomilý." Řekl pomalu a já se na něj otočila.
„Nehraj, že jsi uražená, moc dobře vídím ty tvoje oči." Zasmála jsem se a přitulila se k němu. „Chtěla by ses dneska jet podívat na ten dům?" Zeptal se potichu.
„To si piš, že jo." Uculila jsem se a až teď mi něco došlo. „Kde vlastně je? Denver? Lakewood?"
„Mezi." Zvedla jsem k němu překvapený pohled a on se jen usmál.
„Fakt?"
„Ano, fakt." Potvrdil úsměvavě.
„Jsi ta nejlepší věc co mi byla v životě dána." Špitla jsem a něco ve mně doufalo, že to alespoň slyšel.
„Na něco jsem zapomněl." Naklonil se ke mně a dlouze mě políbil. „A k otázce proč jsem tě nevzbudil..." Usmála jsem se a nadzdvihla jedno obočí. „Rád se dívám jak spíš." Šeptl potichu a se s lehkým zabručením zachumlala pod deku. „Víš co, ty bručoune? Vstáváme." Zasmál se a vstal z postele. Po pár minutách jsem se z ní vyhrabala taky a došlo mi, že on už je v koupelně. Převlíkla jsem se do červeného tílka a uplých modrých džínů. Zůstala jsem na sebe zírat v zrcadle a pořád se pohledem přejížděla od hlavy až k patě.
„A pak, že nejsi krásná." Ozvalo se ode dveří a já se na něj jen tak podívala. „Děje se něco?" Optal se a přišel blíž ke mně.
„Nic, jen..." Stál za mnou a já se stále sledovala v zrcadle. „To nestojí za řeč." Falešně jsem se zasmála a natáhla se po klice.
„Řekni mi to." Otočila jsem se a rozhodila rukama.
„Mám příšernou postavu, copak to nevidíš?" Povzdechla jsem si a on nepatrně protočil očima.
„Máš skvělou postavu." Odsekl a já se beze slova otočila k odchodu. „Ne, dobře. Co ti na tobě vadí?"
„Všechno! Prostě... Vždyť vypadám jak nějaká patnáctka co má zadek jak přistávací plochu pro letadla." Znovu jsem si povzdechla a on se rozesmál.
„Zlato, vypadáš krásně, jasné?" Usmál se a já nuceně kývla. Přitáhl si mě do objetí.
„A tvůj zadek je sexy." Teď jsem se naopak rozesmála já a políbila ho.

***

Zastavili jsme a já byla až přehnaně nervózní, protože celou dobu jsem měla zavázané oči. Ozvalo se zavření dveří a po chvíli se otevřely ty moje.
„Tak pojď," Uchechtl se a vzal mě za ruku. Vystoupila jsem z auta celá rozklepaná a nadechla se čerstvého vzduchu. Udělala jsem krok dopředu a až když mi to uklouzlo, uvědomila jsem si, že je tady ledovka. Naštěstí mě chytil.
„Co třeba mi z očí sundat ten šátek?" Špitla jsem a on mi ho pomalu rozvázal. „Děkuju." Usmála jsem se a on měl ruce pořád okolo mého pasu.
„Připravená?" Přikývla jsem a on propletl naše prsty. Každým krokem jsem byla víc nervózní a pak se mi konečně naskytl pohled na ten dům. Můj stisk povolil a já tam stála jako opařená.
„První dojem?" Optal se po chvilce. Já tam ale pořád jen stála s otevřenou pusou. „Fajn, tak jdem dovnitř?" Zasmál se a vytáhl z kapsy klíč. Němě jsem kývla a došli jsme ke dveřím, které rychle odemkl. Vešla jsem dovnitř a otočila se na něj. „Jen jdi." Uchechtl se a zůstal stát v předsíni. Udělala jsem pár kroků dopředu a koukla se napravo. Před očima jsem měla naprosto dokonalý obývák. Byl sladěný do černé a bílé barvy a sem tam se někde vyskytla nějaká červená drobnůstka. Otočila jsem se na Dyla a ten se jen nadějně usmíval. Prošla jsem takhle celé dolní patro a oči jsem měla už dávno zaplněné slzami. Zůstala jsem stát u schodů a uslyšela kroky za sebou.
„Tak?" Zašeptal a já se otočila.
„Dyle, tohle je..." Vydechla jsem a setřela si z tváře slzu.
„Jdi nahoru." Pohladil mě po ruce a společně jsme vyšli schody. Ukázal na jedny dveře, které jsem následně otevřela.
„Panebože..." Vypadlo ze mě vyjeveně a já nedokázala pohled odvrátit od střešního okna nad postelí. Jak mohl vědět, že přesně tohle celé je to, co jsem vždycky chtěla?
Dala jsem si ruce před pusu a začala brečet. I když jsem nechtěla, nešlo to ovládnout.
„Hej hej hej, co se děje?" Otočil si mě k sobě a přitáhl si mě do medvědího objetí. „Neplakej..." Utěšoval mě.
„Proč? Tohle všechno kvůli mně?" Zavzlykala jsem a v žádnym případě jsem ho teď nechtěla pouštět.
„Jen a jen kvůli tobě." Odmlčel se a stiskl mě ještě víc. „Kdy už si konečně uvědomíš, jak moc pro mě znamenáš?" Zeptal se a pohladil mě po vlasech. Začala jsem brečet ještě víc a nejspíš mu úplně promočila mikinu. „Dobře, asi ti to nikdy nedojde." Uchechtl se a odtáhl se ode mě. „Lásko, já prostě chci být s tebou," Vzal mou tvář do dlaní a usmál se.
„Znáš mě půl roku," Kuňkla jsem potichu.
„Přijde mi to jako celej život," Zakýval hlavou a usmál se. „Je jedno, jak dlouho se známe. Jde o to, co jsme spolu prožili."
„Milovať tě je málo." Řekla jsem mu do očí on se usmál.
„To, že mě miluješ je to největší štěstí mýho života, ty malej chytrolíne." Uculila jsem se a přitiskla rty na jeho. Chtěla jsem se odtáhnout, ale přidržel si mě u sebe a začal líbat.
„Ty teda víš, jak zastavit pláč." Uchechtla jsem se a on se šibalsky usmál.
„Vím jak zastavit ten tvůj."
„Přestaňme být na chvilku tak sentimentální," Skousl si ret a z mého pasu přesunul ruce na můj zadek. „Takhle jsem to ale nemyslela." Pohodil rameny a ušklíbl se.
„Dopřávám si prostý radosti života, měla bys taky." Přeměřila jsem si ho pohledem.
„Co ty považuješ za radost pro mě?"
„Cokoliv co chceš." Usmál se a já si jazykem přejela po rtu.
„No... Hlavní, co já teď chci, Dyle, je kouknout se do těch ostatních pokojů." Odstoupil mi z cesty a já vyšla na chodbu. Postupně jsem prošla všechny a vrátila se do ložnice.
„Je to tady naprosto, ale naprosto nádherný." Usmál se a zvedl se od stolu.
„Takže?"
„Takžé," Sedla jsem si na postel a on vedle mě. „Jdeme do toho?" Vzal mě za ruku a pousmál se.
„Jdeme do toho."

***
Další část o ničem, nevadí.

ALE, chtěla jsem vám ještě říct, že s VickyKali píšeme nový příběh Freedom Verses a budeme rády, když na něj mrknete :)
(VICKY JE BOŽÍ, MUSÍTE SI POVINNĚ PŘEČÍST JEJÍ STORKY!

....JOKE.

ALE FAKT JE BOŽÍ.)

A teda k tomu traileru, huh.
Máte ho nahoře v médiích a do komentů vám hodím odlaz. Prosím, neukamenujte mě. Hodlám ho předělávat kvůli velikostem těch gifů a... tak.
Upozorňuju, je to první co jsem dělala a... Uhm, chápeme se. Stejně se z něho nic nedozvíte, btw:D

Bye:))