Game Continues | √

Slabá chvilka

Budu ráda, když si přečtete kecy na konci :)

***

O několik dní později...
„Takže... Zítra." přikývla jsem a falešně se usmála, načež on s nuceným úsměvem vyšel ze dveří a vydal se k autu. Pomalu jsem dveře zavřela a hluboce se nadechla, načež zády sjela po dveřích. Ničilo mě to. Nezvládala jsem to. Pokaždý, když jsem ho viděla odcházet odsud, ta část mě, která se každou naší společnou chvíli pomalu hojila, se v ten moment, kdy odešel, rozpadla. Roztříštila se jako kapka deště dopadající na zem. Na miliony malých kousíčků, a slepit je dohromady? Zdálo se, že už to ani nebylo možný. Pokaždý, když překročil práh tohohle domu. Pokaždý, když nasedal do auta. Pokaždý, když odjížděl, a najednou jeho auto zmizelo z dohledu. Pokaždý jsem pociťovala tlak na hrudi, strach, že teď ho třeba vidím naposledy. A nevěděla jsem, jak se toho zbavit. Nevěděla jsem, jestli s ním dokážu znova být. Správný to nebylo. Fér to nebylo. Ale to nejhorší? Že ani já nebyla natolik silná, abych se ho znovu vzdala, neměla jsem srdce mu říct definitivní sbohem. Rozvést se. Řešit nějakou střídavou péči. Nešlo to. Nemohla jsem s tím seknout. A vlastně jsem ani nechtěla. Ale ta představa, jak dlouho budu ještě takhle trpět? Za jak dlouho mu budu schopná úplně odpustit? Ničilo mě to. Nemohla jsem dělat vůbec nic. 
Snažila jsem se to v sobě udržet. Nenechat vyjít na povrch ani jedinou slzu. Prvních pár vteřin se mi to možná i dařilo. Když pak se mi z úst vydralo -ne zrovna tiché vzlyknutí. Po tvářích mi sklouzlo několik slz, a bylo to zase tady. Zase jen další nesmyslný brečení. Snažila jsem se přestat, ale nešlo to. Ty pocity prostě asi potřebovaly ven. Z čeho jsem pak málem dostala infarkt bylo, když se ozvalo zaklepaní na dveře. 
„Mio otevři," že mě to nepřekvapovalo, fakt. Nebyl by to on, kdyby jako každej normální člověk odjel.
„Jdi pryč," kuňkla jsem dost hlasitě na to, aby to slyšel a nechala slzy dál putovat po mých lících. 
„Nikam nejdu. Otevři." pomalu jsem zatáhla za kliku a posunula se ke schodům. On ještě v tu chvíli vešel dovnitř. 

Pohled Dylana...
Při pohledu na ni mě nepříjemně píchlo u srdce. Tak moc jsem se za to, jakou bolest jsem jí způsoboval nenáviděl. Už jsem nevěděl, co víc dělat. Bylo to celý jako nějakej začarovanej kruh, ze kterýho ne a ne se dostat. 
Bolest, slzy, zoufalost, až moc silný vzpomínky. Takhle by se podle mě dala shrnout naše momentální situace. 
Očima skenovala podlahu a mlčela. S hlubokým nádechem jsem přešel k ní a klekl si. 
„Jdi pryč, budu v pohodě." řekla odhodlaně, asi se sama snažila tomu věřit. Ale opak byl pravdou.
„Oba víme, že nebudeš." 
„A co s tím jako uděláš?!" štěkla po mně a zadívala se mi do očí. „Nic." odpověděla pomalu zlomeným hlasem.  
„Vem Jessie. Někam vás vezmu." 
„Nikam nechci." odsekla nepříjemně.
„Já se tě neptal, jestli chceš." vstal jsem a vytáhl ji na nohy. Chvilku jsem jenom sledoval její oči, dokud jsem v těch svých taky neucítil slzy. 
„Být s tebou mi přijde špatný. Být bez tebe mě ničí. Tak co mám sakra dělat?" zeptala se a vzala mé tváře do svých dlaní. Opět jsem k ní zvedl pohled. Dívala se na mě s úplně skleněnýma očima. Už jsem otevíral pusu, že odpovím, ale ze shora se ozvala Jessie. Což ničemu nepomáhalo. Pořád jsem sledoval ji. Přivřela oči a po chvíli udělala krok ode mě. Usmála se tak, že kdybych ji neznal, ani bych nepoznal, že je uvnitř tak moc zlomená. „Mimčo volá," špitla a odcházela po schodech nahoru. 
„Nikdy jsem ještě neviděl nikoho silnějšího, než jsi ty." zastavila se a ohlídla se přes rameno. 
„Asi nápodobně." došel jsem k ní a zastavil se od schod výš, než byla ona. 
„Kdo tam bude druhej, přebaluje." rozeběhl jsem se, což v mžiku udělala i ona, no schválně jsem nakonec prohrál. Věděl jsem, že se u toho šíleně nasmějeme, a to teď myslím potřebovala. 

„Fajn, takže teď, když mi asi umřely všechny čichový buňky, můžem jít." vyčerpaně jsem si sedl a ona se na mě dívala s úsměvem, za což jsem se v duchu musel pochválit. „Kéž by ses takhle smála pořád," špitl jsem a hlavu si opřel o zeď. 
„No když budu u každýho tvýho přebalování malý, proč ne." uchechtla se a vstala.