Game Continues | √

Návrat 3/4

Ráno, pohled Dylana...

„Asi pojedu za tátou," položila přede mě hrneček s kafem a až teď za celou dobu promluvila.
„Jo, měl bys." pověděla, ale jako by se mě snažila co nejrychleji odbýt, přišlo mi, že se mnou ani nechce mluvit. 
„Ty se mnou asi nepojedeš, co?" ptal jsem se opatrně a ona koukla na mou tašku, která už ležela u vchodových dveří, čehož jsem si asi neměl všimnout. Pak se na zlomek vteřiny podívala na mě a hned na to zase dělala něco na lince.
„Ne." zněla její odpověď. A to je všechno? Uvidim tátu poprvý od máminy smrti a ona mi řekne jen „Ne."? Co třeba „Promiň, ale mám moc práce."? Chápu, že se asi nemám čemu divit, ale i tak.
„Fajn no..." přejel jsem ji pohledem a uchopil hrnek do rukou. „Co jsem udělal?" samozřejmě jsem věděl, co jsem udělal, ale ne, co jsem zase podělal teď, dneska.
„Ten včerejšek, nemělo se to stát." pronesla pak po chvilce nepříjemného ticha. Ta negativní atmosféra, co tu vládla by se dala krájet. A nakrmila by celou Afriku na roky dopředu.
„Vždyť se nic nestalo." na tom jsme se domluvili, ne?
„Ale jo, stalo. A byla to chyba." opáčila kapku otráveně a byla ke mně otočená zády.
„Chtělas to tak, aspoň jsem myslel, že jo." připomněl jsem jí potichu doufajíc, že se z toho nevyklube hádka, nebo tak něco.
„Nejspíš jsem byla tak unavená, že jsem ani netušila, co dělám." mluvila jak kdyby jí to všechno bylo jedno, jak kdyby šlo o normální věc, která nic neznamená, i když znamenala. Celej tenhle rozhovor něco znamenal, jen jsem ještě nevěděl, jak skončí.
„Můžeš mi vysvětlit co ti to zas přelítlo přes nos?" zeptal jsem se a lokty se opřel o stůl. Nakrknutě se otočila a sama se rukama opřela o druhou polovinu, takže jsme byli přesně naproti sobě.
„To, že ty se jen tak vrátíš zpátky a já ti jak kráva skočím okolo krku? To, že jsem se vůbec opovážila tě políbit? A taky třeba to, že jsem ti v podstatě řekla, že tě miluju? Však to jsou tak silný slova, štve mě, že jsem je řekla takhle brzy v nesprávnou chvíli." nevěřícně jsem na ni prostě čuměl. Co jinýho taky můžu dělat?
„Nebyla to nesprávná chvíle. Poprvý za tak dlouhou dobu jsme byli konečně spolu. A vím že tys byla ráda. A pokud jde o tohle," přitáhl jsem si ji k sobě a dlouze, vášnivě ji políbil. „Můžeš chtít, aby to bylo v nějakej dokonalej okamžik, ale prostě se to stane. Navíc, jo, když se s někym líbáš v dešti a je duha, je to hezký, ale není to mnohem hezčí někde v soukromí? Jako naše první pusa? Nebo taky ten včerejšek? Mio můžeš si přát aby se to stalo v určitou chvíli, ale o tomhle to prostě není, chápeš? Jde tady o doteky," vzal jsem ji za ruku a druhou rukou si ji k sobě přitáhl. „Oční kontakt, touhu a chemii. Ale v žádným případě ne o to, jestli ti přijde, že je vhodná chvíle." upřeně mi smutným pohledem hleděla do očí. „Navíc, okamžik nedělá pusu dokonalou. Je to úplně naopak." následovalo jen pouhé mlčení. „Jedu za tím tátou." 
„Dyle počkej. Zavolám Madd jestli by nepohlídala Jessie a pojedu s tebou." na chvíli jsem zaváhal ale nakonec kývl. Vytáhla z kapsy mobil a něco do něj klikala, zatímco já ji jen mlčky sledoval a přemýšlel. Jak jsem se jí mohl jen tak bez rozmyslu vzdát? Proč jsem byl takovej debil? „Přijede." řekla po chvilce a mobil si schovala do kapsy. 
„Hele já toho vážně lituju," pronesl jsem potichu a ona přikývla.
„Já vím, že jo." nevěděl jsem, jak líp se ještě omluvit. Věděl jsem, že slovní omluvy to nespraví, že mi to stejně neodpustí, ale nic jinýho mě nenapadalo. Mlčel jsem, asi jsem už ani neměl co jí v týhle situaci říct. „Jdu jí oblíct." když odešla, přešel jsem ke své tašce a z postranní kapsy vytáhl rámeček s fotkou a pak s ní šel do obýváku. Tuhle fotku jsem tady tenkrát nedokázal nechat. Vstal jsem a přešel ke komodě, kde po ní pořád bylo volné místo. Položil jsem ji tam, snad jako by nikdy ani nezmizela a po nějaké chvíli sledování těch ostatních jsem se otočil. Asi to bylo dost dlouho, protože to už tam Mia stála s Jessie.
„Říkala jsem si, kam zmizela." řekla a odvrátila pohled ode mě.
„Ty ostatní to pořád jsou. Ty naše." kývla a pohodila rameny. Tak dobře se uměla přetvařovat. „Ale jedna tu chybí." podotkl jsem a sedl si na gauč.
„Vyhodila jsem ji." sedla si ke mně a já se usmál na Jessie.
„Nedokázala bys ji vyhodit, oba to víme." opáčil jsem a vzal si Jess do náruče. „Tak se přiznej. Kde je?"
„Daleko odsud." odsekla a rozezněl se zvonek u dveří. Vstal jsem i s mojí dcerou v náruči a Mia šla otevřít. Šel jsem za ní a ani se nedivil nad výrazem, co měla Madd na tváři, když mě uviděla.
„Bude to jen na pár hodin, pak ti zavolám a vyzvednu si ji." s úsměvem přikývla ale na mě se už v žádném případě nesmála. Bez výrazu si vzala Jessie a Mia jí ještě poděkovala.
„Radši mlč." sykla a pak odešla do svého auta. Smutně jsem zavřel dveře a Mia se zakřenila.
„Nediv se." vzala si kabát a já si oblíkl bundu. „A pojď," hodila po mně klíče a usmála se.
„Mám řídit?" pousmál jsem se a vzal si boty. Bylo by to jako za starých časů, což by neuškodilo.
„Si piš." uchechtla se a vyšla z domu.