Game Continues | √

Odpuštění

Po návratu domů jsem snad ani nevěřila svým očím. Tak moc se snažil si to vyžehlit, že v kuchyni na mě čekala večeře. Žádné svíčky, žádné víno, jenom večeře. Zhluboka jsem se nadechla a přešlápla z jedné nohy na druhou.
„Ahoj," řekl, když si mě všiml. „Jak bylo v práci?" položila jsem si kabelku na okraj linky a s odpovědí si nejspíš dala pořádně na čas. Vlastně to ani není tak úplně práce, na to si ještě dva roky počkám, ale snad každej mě tam už za kolegyni považuje, takže proč tomu tak vlastně neříkat.
„Ale jo, fajn," netušila jsem, co mám na to říct, že mi tu po té včerejší hádce ještě uvaří večeři a čeká na mě do dvanácti večer. „Kdes byla tak dlouho?" šel na něm znát strach, nervozita. Když nad tím tak přemýšlím, mohla jsem dnes večer jít a podvést ho. Nejspíš i toho se bál, že bych to i návalu vzteku udělala. Nepřipouštěl si to, jen to možná pořád bral v potaz jako odplatu za včerejší večer. Ale on mě něco naučil, náš vztah mě toho hodně naučil. A já už taková nejsem. Byla bych schopná udělat ledacos, jen ne ho podvést. Byla bych schopná pomalu všeho, co by nepřesahovalo hranice a všeho, čím bych nakonec neublížila já jemu a kdyby nás za deset dní nečekala svatba. Což mě zavádí až k faktu, že jsem si tak úpěnlivě vydupávala vdávat se předtím, než mi půjde vidět břicho, přitom teď bych to nejradši o dalších šest let oddálila. Tím nemyslím to, že bych si ho nechtěla vzít, chci, ale mohlo by to být o něco míň složitější.
„U Maddie." jako by se mu ulevilo, ale nedal to na sobě až tak znát. „Proč už jsi nešel spát?" zeptala jsem se.
„Asi jsem se chtěl ujistit, jestli se dneska ještě vůbec vrátíš domů," nadzvedl ramena. „Usmířit se s tebou a dát ti pusu," podíval se mi do očí. „Mě to hrozně mrzí," zašeptal tiše a v hlase mu zněla upřímnost. „Ty víš, co k tobě cítím, Mio. A že bych tě nikdy doopravdy neuhodil. A to, že jsem tě nazval, jak jsem tě nazval, jen dokazuje to, že jsem hroznej idiot." neodpovídala jsem, jen jsem sledovala ten pohled, kterým se na mě díval. „Můžeme tu svatbu odložit," navrhl, no ne s úsměvem na tváři.
„Řekl jsi, že jsem děvka," řekla jsem téměř hned a trochu nevědomky zvýšila hlas.
„Omlouvám se," špitl a já si povzdechla. Navzájem jsme si hleděli do očí, čekajíc, než ten druhý něco řekne. „Dneska přespím dole." přerušil to ticho a bez dalších slov mě obešel. Měla jsem to tak nechat? Počkat, než se to postupně urovná samo, nebo být prostě já?
„Dyle, tohle nemusíš dělat," otočila jsem se a on se zastavil a otočil se zpět na mě.
„Věř mi, že bych se s tebou rozešel." zkřížila jsem si ruce na prsou, opřela se o futra a smutně ho sledovala vyčkávajíc, co z něj dál vypadne. „Vážně bych to udělal, kdybych na to měl. Kdybych zvládl to, že bych se vedle tebe každý ráno neprobouzel, že bych tě už nikdy nemohl políbit," odmlčel se. Moje rty se srovnaly do úzké linky a nejradši bych to celé smazala a vrátila se k večeru, kdy se tu objevil Jackson, abych prostě otevřela já a on neříkal Dylovi ty nechutný lži.„Kdyby nás za deset dní nečekala svatba a já bez tebe dokázal žít," objala jsem se rukama. Byla jsem z toho všeho už hrozně unavená. „Udělal bych to, abych tě zbavil těch věčných hádek a pláče, abys měla šťastnější život." ale to byla blbost. Nemohla bych být šťastná bez něj, nešlo by to, když bych věděla, že namísto bytí sama, bez lásky, bez toho úžasnýho pocitu, když ho vidím, jsem mohla strávit zbytek života s někým tak pro mě perfektním, jako je on. „Ale pořád zbývá deset dní. A jestli se se mnou chceš rozejít, tak to udělej, dokud je čas. Pochopím to."
„Zmlkni," špitla jsem a on se zatvářil krapet smutně, zdrchaně. „Miluju tě. Je mi jedno jakej jseš vůl, já nejsem o nic lepší. Miluju tě." na poslední dvě slova jsem dala větší důraz a ztěžka vydechla. „V žádným případě se s tebou nebudu rozcházet, potřebuju tě ve svým životě. Ona tě potřebuje." oba jsme věděli, koho jsem tím myslela. Bylo mi do pláče už jen z tý představy, že by ona byla na světě a my byli od sebe, už jak by se narodila. Vím, že je tu možnost, že se jednou rozejdeme. Nejsem až tak naivní, abych si myslela, že spolu budeme do konce života, ale přeju si to, doufám v to. Vím, že se může kdykoli něco šeredně pokazit nebo to přestane být takový, jako to bylo doposud. Ale doufám. Nevím, jak bych vlastně dokázala zahodit šest let poměrně fungujícího vztahu a tolik vzpomínek, co spolu máme jen kvůli jedný hádce. Nikdy bych nedokázala udělat ten poslední krok k rozchodu. I když, nikdy neříkej nikdy, šlo by prostě o situaci.
„Doufám, že bude po tobě," pověděl potichu a já se pomalu topila v jeho očích, které se leskly kvůli slzám. Pamatuju si, že jsem nikdy nebyla fanynka hnědých očí. Myslím tím, jaká holka by nemilovala modrý oči u kluků? A pak prostě přišel on a já se do těch jeho na první pohled zamilovala. A bylo mi úplně jedno, že nejsou modrý. „Alespoň trochu."
„Srdce a povahu po tobě, po mně by mohla mít věci, co holky obvykle mají." zasmál se a zakýval nad tím hlavou. Pořád jsme od sebe byli dobrý dva metry, a to se mi nelíbilo. Udělala jsem rychlých pár kroků k němu a objala ho nejpevněji, jak jen to šlo. Nedokážu si představit, že bych byla třeba vyšší než jsem, už by naše objetí nebyly tak rozkošný. Musela jsem se uchechtnout a on na mě koukl, jakoby čekal, že mu řeknu, čemu se v týhle situaci směju. Jen jsem mávla rukou a řekla, že o nic nejde a on si mě k sobě přitiskl ještě pevněji. A byl to krásnej pocit. „Že nebudeš spát dole?" zašeptala jsem potichu otázku, která mi najednou naskočila v hlavě.
„Ne..." odpověděl a já si opřela hlavu o jeho hruď. „Jdeme spát?"
„Je mi líto tu tu večeři nechat... Nemáš hlad?" zazubila jsem se a pomalu se odtáhla od něj a užívala si ten úšklebek.
***
„Fajn, takže... Určitě máme všechny?" seděli jsme u stolu a před sebou měli všelijaké papíry související se svatbou. Květiny, výzdoba, všechny ty nedůležitý věci, který ale holka na svatbě prostě musí mít. I když nejradši bych se na to vykašlala a měla kouzelně obyčejnou svatbu.
„No, nechtěli jsme velkou svatbu," pohodil rameny a nejistě na mě koukl. Měla jsem chuť se ušklíbnout nad tím, že vůbec neumíme plánovat, ale radši jsem si to odpustila a začala číst jména hostů.
„Moje a tvoje máma, tvůj táta, Sarah, George, Maddie, Steve, Jeremy, Ian, Debby, tvoje babička-,"
„Počkej, co?" zarazil se najednou a já se na něj vážně zadívala a položila ruku na tu jeho. Nějakou promluvu do duše teď potřeboval.
„Dyle, jednou bys litoval, že na tý svatbě nebyla," vzal mě za ruku a koukl na mě tím jeho pohledem typu „vážně ji tam nechci". „Nemůžete být navždycky rozhádáný," argumentovala jsem znovu a snažila se tvářit alespoň trochu nadějně.
„Neviděl jsem ji přes šest let a ani mi nechybí... Mio ta ženská mě ani nemá ráda, když jsem ji naposledy viděl, řekla, že nejsem schopnej vybudovat si k lidem citovej vztah. Máš pocit, že třeba k tobě nemám žádnej citovej vztah?" teď už mi to nedalo a na tváři se mi narýsoval úšklebek. Když bych si představila, že celej náš vztah by se odehrál, aniž by v tom byly city... Bylo by mi dost do smíchu.
„Už dávno jsem jí poslala pozvánku. A ujistila se, že přijede. Je pozdě něco odvolávat." tímhle jsem celou debatu zakončila a četla dál jména. „Teta Rosie, Nicol Argentová?" koukla jsem na něj se značným otázníkem v očích a on se zasmál.
„Chci, aby to viděla," skousl si ret a já na něj koukala, jak kdyby byl vyšinutej. Choval se jako dítě. S mírně pootevřenými ústy jsem vydechla a škrtla ji. Znovu se rozesmál a naklonil se ke mně, aby mi dal pusu do vlasů.
„Brandon, Jeff a Jimmy. Vážně si tam nikoho z rodiny nedopsal?" znovu jsem k němu zvedla oči. Sice na mě v dalších řádcích ještě pár jmen čekalo, ale vážně jsem ho nechápala.
„Neměl bych se ptát spíš já? To ty jsi tam pomalu nikoho nenapsala. A já o tu rodinu nestojím. Mám tebe, mám ji," jeho ruka pomalu sjela na moje břicho. Levý koutek mu trochu povyskočil nahoru a na tváři se mu tím vytvořil úsměv. „Vy jste teď moje rodina,"
„Nechápu, že jsme se vůbec našli." očividně mě nechápal. „Je to štěstí, ale zároveň je to k neuvěření. Až si občas myslím, že se probudím a zase mi bude sedmnáct." pak jsem ještě dodala: „A já skoro žádnou rodinu nemám. Ty ano a děláš, že neexistujou." na to už mi nic neřekl, ani nemusel. Tak jsem četla dál. „Becky, Bianca, Holly, Jennifer, Dereck, Gareth a Jack." s přečtením posledních jmen jsem zhluboka vydechla, že už je to konečně všechno. Ano, nejspíš to bylo málo lidí, ale nechtěli jsme velkou svatbu, máme na seznamu jen blízké přátele a rodinu, žádné známé jsme tam nechtěli. Jedno jméno mi na tom ale nesedělo, Jennifer, znala jsem jen jednu a myslela jsem, že už dávno se s ní nevídá. Ale nechala jsem to být, nechtěla jsem to po letech zase vytahovat. To, že jsem na to nezapomněla, neznamená, že mu to budu pořád vyčítat nebo o tom vůbec ještě někdy mluvit. Uzavřeno. Proto jsem si nechala nepříjemný pocit pro sebe. „Všichni až na..." podívala jsem se na papír, prstem přejela po všech hostech a pak mluvila dál. „Nicol, mají pozvánku už dávno." protočila jsem panenky. „Jsou to všichni?" přikývl a já odsunula papíry a koukla na něj. „Jenn přijde?" zeptala jsem se, a i když jsem stále byla otočená hlavou ke stolu, oči jsem zvedla k němu, což muselo vypadat opravdu vtipně a on jen mlčky přikývl. „Myslela jsem, že jste se už několik let neviděli," prohodila jsem jen tak, aby to nevypadalo, že mi na tom nějak zvlášť záleží.
„Jo, no problém je ten, že nemyslíme stejnou Jenn, kočko." zasmál se a pokračoval. „Je to sestra Debby, bydlí v New Yorku, ale když jsme byli malý, bydlela v Denveru a vídali jsme se. Naposled jsem ji viděl, asi když mi bylo patnáct." pousmála jsem se a čekala, co z něj vypadne dál. „Nedávno jsem si s ní volal, pamatuješ?" se smíchem jsem kývla. „Tu Jenn," vstal a jeho ruka přistála na mém rameni. „Jsem už roky neviděl." pousmála jsem se a on pak odešel do obýváku. Byla jsem ráda, že alespoň někoho z rodiny krom rodičů a Debby tam bude mít. 

***

PŘESNĚ PŮLNOC A JE NOVÁ KAPČA, WOHOOOO!!!!

Sice jsem část slibovala dřív, ale tak znáte mě :) 
Snad se vám líbí, protožeee... Za chvilku už to bude zase uplně o něčem jinym, hlavní zápletka se blíží a prostě... Tak no :D :)

Bye:))