Game Continues | √

Sen

---
Rychle jsem se posadila. Po tvářích mi klouzalo až přehnané množství slz a vzlykala jsem jako o život. Snažila jsem se popadnout dech, ale nešlo to. Skoro jsem se dusila, v hlavě se mi přehrávala stále ta noční můra . Nepřestávala jsem brečet a ignorovala silný stiskl na mé paži.
„Zlato?! Zlato!" Křičel, ale já nedokázala vnímat. „Co se ti to kurva zdálo?!" Vyjekl a otočil si mě k sobě. Zírala jsem před sebe, někam do blba. „Lásko notak!" Slyšela jsem ho a až teď k němu zvedla oči. Zrychleně jsem dýchala a jen se dívala na něj.
„Neděje se to," Šeptla jsem a on mě stále skenoval vyděšeným pohledem.
„Mio?" Zašeptal a já se mu zadívala ještě hlouběji do očí. Stále jsem brečela, padla mu do náruče a nepřestávala vzlykat. „Co to sakra bylo?" Zeptal se vystrašeně a já se zmohla jen na jediné slovo. „Nemůžu..." Vydechla jsem ztěžka a on se ode mě odtáhl. „D-dejchat..." 
„Jsi tady, u mě. Nic se ti nestane," Šeptal a jemně mi rukou přejížděl po líci. Vzala jsem ho za ruku a upřela na něj pohled. Po chvíli ho znova objala a snažila se vypadat v pohodě. Nebyla jsem. Bylo to až příliš reálné. „Shhh..." Utěšoval mě a stále mě hladil po zádech. „Panebože..." Mumlala jsem potichu. Odtáhl se tak aby mi viděl to tváře. Chvíli se mi jen díval do očí. Setřel mi slzy a jemně mě políbil na čelo.
„Už dobrý?" Pohladil mě po vlasech a já mlčky přikývla. Znovu jsem ho objala a hlavu zabořila do jeho trička. „Neplakej zlatíčko." Vtiskl mi krátkou pusu do vlasů.
„Prosím tě neopouštěj mě." Zavzlykala jsem a po tváři mi stékaly další slzy. 
„Jak tě vůbec napadlo, že bych to udělal?" Vzal mě dvěma prsty pod bradou a já k němu zvedla oči.

„Ale já myslím jako nikdy. Nikdy." Pousmál se a pohladil mě po tvářích.
„Ale já tě přeci nikdy neopustím." Opáčil s úsměvem. 
„Jednou umřeš." Sklopila jsem pohled k dece pod námi a on si povzdychl a ruce spustil podél těla. 
„O tom byl ten sen?" Zeptal se klidně. Nesměle jsem kývla a přitáhla si deku blíž k sobě. „Lásko je mi dvacet." Zase jsem jen přikývla. „Ale noták..." Přitáhl si mě k sobě a já konečně přestala bulet. „Já přece neumírám a než umřu, bude to trvat pekelně dlouho." Dal mi pusu na čelo a koukl mi do očí. „Jasný?" Bez výrazu jsem ho sledovala a naprázdno polkla. „A stejně si k sobě najdem cestu i potom. Co je smrt, hm?" Zasmál se a já s ním. „Dobře? Neopustím tě, nikdy." 
„Jo..." Usmála jsem se. 
„Doufám, že ty mě taky ne?" Přeměřil si mě váhavým pohledem a já se zasmála. 
„Ani náhodou!" Usmál se a přitiskl své hebké rty k mým. 
„Hlavně se kvůli tomu netrap, jasné? Máme celej život před sebou." 
„Já vím, já vím." Krátce jsem ho objala a povzdechla si. „Mám tě ráda." Na tváři se mu rozzářil úsměv.
„Jsem rád, že těma slovama neplejtváš." Usmál se a já s ním. „Taky tě mám rád, ťuňto." Uchechtl se a já nakrčila nos.
„Nejsem ťuňťa!" Kuňkla jsem nabručeně.
„Ale jo, jsi." Zasmál se a já sebou hodila do peřin. „Malinkej tuňtíčék." Sehl si ke mně a políbil mě, což jsem mu ale neopětovala. Sice bych se nejradši smála, ale nabručeně jsem na něj čučela. „Babe, neštvi." Zasmál se a naklonil se zase ke mně. „Mio." Zasmál se a znovu mě políbil. „Tak to už přeháníš." Naznačil pláč. „To mi nedáš ani pusu?" Nahodil smutný obličej a já zakývala hlavou. „Ani malinkou?" Přeměřila jsem si ho pohledem.
„Jen malinkou." Zasmál se a přitiskl naše rty k sobě.

×××

Nějak jsem nevěděla co tam dál dát, takže. 

Bye.