Game Continues | √

Smrt

Jen tak jsem tam postávala před pokojem, který byl ještě před pár minutami jeho a zírala na prázdnou postel. Byla jsem úplně mimo. Umřel. Jakože doopravdy, je mrtvej. Kvůli mně. Vyťukala jsem do mobilu jméno a číslo a odeslala smsku.

Mia: Nemocnice. Hned.

Položila jsem dlaň na sklo, které rozdělovalo pokoj a chodbu. Okolo mě se každou druhou minutu mihl nějaký doktor, ale já to ani moc nevnímala.

Dyl: Už jsem skoro tam.

Přečetla jsem si zprávu a mobil zase zamknula. Nebylo mi smutno. Ani veselo. Ani jsem nevěděla, jestli mám cítit pocit viny nebo jakýkoli jiný. Protože teď jsem necítila v podstatě nic. Na druhou stranu, ano, i on byl normální člověk. S rodinou, přáteli, s vlastním, na tuhle dobu až drahocenným životem. A teď prostě umřel. Pomalu, bez rozloučení s kýmkoli mu najednou prostě přestalo bít to zkažený srdce, a to kvůli mně. Kvůli mojí chybě přišel o život, o život, o kterej nikdo neměl právo mu vzít. A i když to byl on, i když to byl Andy, nezasloužil si zemřít. Nikdo ve dvaceti si to nezaslouží. Upřímně, ať už je vám zesnulá osoba blízká nebo ne, ta smrt vás zasáhne. Možná nechcete, ale zasáhne. Ten pocit, že někdo už tu není, že něčí, nebo i svojí vinou příjde o život vás po čase začne děsit. Nebo taky bolet.
Po tátově smrti jsem často chodívala na hřbitov. Potkávala jsem tam lidi, děti i dospělé. Všichni truchlili, všichni pro někoho brečeli. Jednou jsem tam ale byla, když se konal nějaký pohřeb.

Flashback

Natáhla jsem se po klice zrezivělé branky. Zaskřípala a já pomalu vešla na nazelenalou trávu. Zašustilo pode mnou pár opadlých listů a já sebou škubla. Ten pocit, že stojíte na místě, kde jsou pohřbeny stovky lidí je zneklidňující. Nezáleží, po kolikáté tu jste nebo jestli jste někoho z těch lidí znali. Vždycky vás, alespoň na malou chvíli přepadne pocit smutku. Porozhlédla jsem se okolo a ošila sebou. Šla jsem už známou cestičkou k hrobu táty a přitom si broukala pomalou písničku. Zastavila jsem se, když jsem z dálky zaslechla neznámé hlasy. Nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost, jsem na hřbitově. Ale právě proto jsem se po chvíli zastavila znovu. Netrvalo dlouho, než mi došlo, že se tu koná pohřeb. Pomalými krůčky jsem se proplížila na jeden ze stromů a jedním okem vykoukla, abych je dobře viděla. Většinou už jen podle počtu lidí na hřbitově poznáte, jaká daná osoba byla. Na tomhle jich byla spousta, zřejmě to byl dobrý člověk. Zaposlouchala jsem se do slov, co farář říkal. Protože ať byl člověk jakýkoli, říkají o všech to samé.
V tu chvíli jsem si něco uvědomila. Všechny pohřby jsou stejné. Lidé oplakávají své milované a považují to za poslední rozloučení s nimi.
Jedna žena si mě v ten moment všimla. Nejspíš je divné zahlédnout malou dívku schovanou za stromem, jenž přihlíží na pohřeb vám drahé osoby. Na tváři se mi narýsoval lítostný výraz a já klidnými kroky zase odešla a vrátila se na místo, kam jsem měla jít rovnou. Za tátou.

End of flashback

Z přemýšlení mě vytrhla něčí ruka na mém rameni. Trhla jsem sebou, ale hned mi došlo, že je to Dylan.
„Co se stalo?" přejel pohledem mě a pak prázdný pokoj.
„Je mrtvej," zamumlala jsem a opřela se zády o zeď. „Prostě mrtvej," zkřížila jsem si ruce na prsou a on se pomalu posadil na židle vedle mě. "Kvůli mně," sedla jsem si vedle něj a vzala ho za ruku.
„Ne. Ne kvůli tobě," odsekl. „Pojď sem," pověděl pak tiše a já si položila hlavu na jeho rameno.
Copak se děje?" zašeptala jsem otázku a přimáčkla se víc k němu. Cítila jsem z něj nervozitu.
„Je mi blbě," odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do očí.
„Pojedem domů?"
„Ne. Ne, já..." zvedl se. „Vydrž," šel k recepci za sestrou.

Pohled Dylana...
„Promiňte," oslovil jsem sestru. "ten muž z pokoje osmnáct. Potřebuju vidět jeho složku," řekl jsem klidně a rukama se opřel o pult.
„Jste příbuzný?" zas tak dlouho jsem neváhal.
„Bratr." zněla má odbytá odpověď na otázku. Vzala složku a podala mi ji.
„Upřímnou soustrast," vděčně jsem kývl a podíval se na příčinu smrti. A pak se mlčky vrátil k Mie a vytáhl ji na nohy.
„Neumřel kvůli tý noze," pronesl jsem suše. „Šlo o krvácení do břicha," zaraženě na mě hleděla a pak mě objala těma malýma rukama kolem pasu a povzdechla si. „Je to moje vina," promluvil jsem tiše. „Ty za nic nemůžeš," odtáhl jsem se a rukou jí přejel po zarudlé tváři.
„Ale to ty taky ne," zaprotestovala. „Není to vina ani jednoho z nás, dobře?" nadechla se a vzala můj obličej do dlaní. „Mohl si za to sám," pronesla s pohledem upřeným do mých očí. Usmála se a palcem mi přejela po tváři.
„Jsem rád, že je mrtvej," oznámil jsem poté a ona se na mě nepříjemně zakřenila. „Vážně," změnila pohled ještě na víc ustaraný. „Nechápeš to?" zamračila se. „Hele ublížil ti, jasný?" její pohled stejně jako oči zmírnily a já si sedl. „Zasloužil si chcípnout. Nikdo ti ubližovat nebude. Prostě ne," oznámil jsem a ona mě vzala za ruku jako před chvílí.
„Lidi si ubližujou." zamumlala tiše a já zakýval hlavou.
„Ne tímhle způsobem," odsekl jsem. „Ne tak, jak ti ublížil on."
„Třeba ty," začala klidně. „Tys mi taky ublížil," protočil jsem očima. „A chtěl tě snad někdo zabít?" optala se chytře a já nad tím mávl rukou.
„Psychicky. Ublížil jsem ti psychicky, ale ne fyzicky. To bych nikdy neudělal. A jo, tys mě chtěla zabít," poznamenal jsem a ona si dala pramen vlasů za ucho.
„I já ti ublížila," oznámila. „Nejen psychicky. Zavinila jsem toho mnohem víc."
„Nebavme se už o tom, dobře? Zapomeňme prosím na to, že nějakej Andy byl," po chvíli kývla a společně jsme se zvedli. Otočili jsme se k odchodu, ale ona se stejně ohlídla zpátky a zadívala se na lůžko v pokoji. Pak se otočila zas ke mně a pousmála se.
„Jdeme."

***

Tak? Názory? 
Jinak bych byla moc ráda, kdybyste koukli na mou novou knížku Ohořelé duše - ano, můj první český název! :) Je to zase něco jiného, čeho snad na Wattpadu není moc, no posuďte sami :) 

Mějte se krásně!

Bye:))