Game Continues | √

Návrat 4/4

Ahoj lidi:)
Tadá, takže jo, dočkali jste se :D Chtěla bych jen něco ujasnit a omluvit se (takže se omlouvám), že teď zase nějaký dva týdny nebo i víc nebyla část, ale prostě se mi nelíbí jak jsou napsaný a upravuju je a neměla jsem vůbec náladu psát a tak :) Takže to k tomu. A teď. Byly tu zmatky ohledně toho, že jsem přidala část a nikomu nešla načíst. Nebyla žádná chyba u vás, já tu kapču zveřejnila omylem a jelikož ještě nebyla hotová, tak jsem ji zase odpublikovala :) Takže se omlouvám za všechny zmatky a tak. No a teď už asi jenom přeju příjemný čtení a snad se bude kapča, i když je zase skoro o ničem líbit:) Miluju vás:)

***

Zběsile zvonil na zvonek, až během asi pěti minut nám otevřela. Chvíli vypadala překvapeně, pak ale nahodila ten svůj výraz typu "hlavně se tvař namyšleně" a zkřížila si ruce na prsou. Opřela se o futra a koukla na nás. Na tváři jí nechyběl její typickej, nechutnej, ke zvracení vyzývající úšklebek. Nechápala jsem, kde se v ní tohle všechno bere. 
„Takže slavnej páreček zase spolu," pronesla a zasmála se. Bože, jak moc mi její smích lezl na nervy. „Láska hory přenáší, fakt, že jo." nevěřícně zakývala hlavou a uculila se. „Co tu chcete, hrdličky?" sklopila jsem oči ke svým botám, tohle nemělo cenu, já tady nebyla ta naštvaná. Nechtěla jsem žádný peníze, jen jít pryč a nezačínat tady zase nějakou další válku. Ale na to bylo už asi pozdě. Ale chápala jsem Dyla, proč byl tak naštvanej, jen kvůli němu jsem tu stála.
„Ty to víš moc dobře," řekl ještě klidně Dylan a já ho přejela pohledem. Když jste s někým sedm let, poznáte, kdy začne jít do tuhýho. A na něm to bylo obzvlášť vidět, i když se snažil zůstat v klidu.
„No tak pojďte dál, ne?" v jejích očích jsem viděla jen to, jak moc povrchní a namyšlená byla. I po tom všem, i po těch letech, nezměnila se. Navíc jsem si pořád nebyla jistá tím, že už se o Dyla nikdy nebude snažit, navíc čemu nasvědčovalo tohle celý? Určitě jde zase o něj. Ta holka je blázen.
„A víš ty co? S radostí," odpověděl jí nenávistně a ona mu uvolnila cestu ve dveřích. Pořád s tím nechutným úsměvem a on bez váhání vešel dovnitř. „Nejdeš andílku?" zeptala se mě s úsměvem a já koukla na Dyla a vrátila se do auta. Nechtěla jsem ten její ksicht vidět už ani minutu, s tou holkou jsem nechtěla sdílet ani vzduch v místnosti.

Pohled Dylana...
„Odkdy jsi zpátky?" zeptala se a já se pár kroků od dveří zastavil a snažil se zůstat co nejvíc v klidu. Všichni víme, kvůli komu jsem tohle musel zvládnout bez násilí. Což sice nebylo nic moc pro mě, ale když šlo o ní, všechno šlo. 
 „Od včerejška." odpověděl jsem jí stručně, abych nešel moc od tématu. 
„A to tě hned vzala zpátky? Ach bože, ta holka je tak šíleně pitomá," zasmála se a já po ní hodil vražedný pohled, na což se netvářila dvakrát nadšeně. Mohla být ještě ráda, že jsem po ní nehodil něco jinýho.
„Radim ti, mlč." sykl jsem naštvaně a přešel k věci. „Chci ty peníze. Hned." 
„Nemám tušení, o čem to mluvíš," pověděla klidně a posadila se do křesla, jako by se nic nedělo. Přitom moc dobře věděla, o co šlo, proto mě to sralo ještě víc, jak předstírala, že je svatá a vůbec o ničem neví. „Ale jak jste na tom s Miou?" zeptala se zvědavě a přejela mě pohledem, zatímco na tváři měla pořád ten iritující úsměv, s kterým bych nejradši něco udělal. Abychom se chápali, nemlátim holky, ale ona snad ani nebyla holka, sakra. Byla jak po zemi chodící satan v blonďatý podobě a s ďolíčkama. 
„Nicol, o co ti furt jde? Nic s tebou mít nikdy nebudu, obzvlášť ne potom, co jsi nás, respektive Miu dlouhých pět měsíců okrádala o peníze, sakra! Na co jsi jako myslela?" protočila očima a dala si nohu přes nohu. Typická ona. Ale musel jsem se držet. „Víš co? Je mi jedno, na co jsi myslela, chci vědět, jak ses o nich dozvěděla." 
„Ani po těch letech jsem pořád nepochopila, co na ní vidíš." já ani po těch letech nepochopil, proč už nejsi v blázinci. 
„Nenavážej se do ní, sakra! Chci ty peníze." opřel jsem se rukama o opěrky křesla a byl proto tváří těsně k té její. „A bude lepší, když to půjde po dobrym." 
„Už je nemám," usmála se na mě jako nějaká panenka z filmu a postavila se. Už jen ten její hlas mě deptal. Ta chůze, úsměv, řeči, prostě všechno. Nebyla na ní snad ani jedna pozitivní věc. 
„Na to ti neskočím," pohodila rameny a já teda kývl. Chvilku jsem jen tak přecházel sem a tam, opakoval si v hlavě, že holkám se neubližuje a takový sračky, ale nikdo nikdy neřekl, že jí nemůžu převrátit dům na ruby, abych ty peníze našel. A jestli řekl, tak to byl pěknej idiot. Vysunul jsem jednu ze zásuvek u skřínky, co tu byla a vytáhl ji celou, načež ji odhodil někam na stranu a to samé udělal s tou další. „Tady taky nic..." oznámil jsem tiše spíš pro sebe a chystal se na další. 
„Fajn, dám ti je, jen prosímtě přestaň." zvedl jsem ruce do úrovně ramen a pak je zkřížil na prsou a ona někam odešla. Po chvíli se vrátila s pár obálkami v ruce a podala mi je. 
„Jak jsi o nich věděla?" 
„Sice se už sedm let nebavíme, ale znám tě. A vím, že tu chudinku miluješ tak moc, že bys ji tu nenechal samotnou s děckem, -což se ke mně mimochodem rychle doneslo- a nic tu nenechal." popošla blíž ke mně. „A nebyla bych to já, kdybych jí to neztížila. Víš, bavilo mě to, pomalu sledovat jak je na tom každym dnem hůř." 
„Sice se už sedm let nebavíme, ale pořád jsi šílená mrcha a já tě nenávidím." slizce se usmála já udělal ještě krok k ní a naklonil se k jejímu uchu. „Víš, čeho jsem schopnej. Je mi uplně jedno, že jsi holka. Jestli se ještě jednou jedinkrát budeš motat kolem mě a Mii, nedopadneš dobře. A myslím to smrtelně vážně." pověděl jsem potichu výhružným tónem a odešel. A fakt jsem si hrozně přál, abych ji už nikdy neviděl. Vrátil jsem se do auta a obálky dal Mie. „To je tvoje." nechápavě se na mě podívala. „Nejspíš to není všechno, ale být tam klidně jen o minutu dýl..." asi ani nebylo potřeba to dokončovat. Položila ruku na tu mou a já k ní přesunul pohled. „Co je?" zeptal jsem se nevrle, což mě mrzelo, nechtěl jsem být nepříjemnej na ní, když za nic nemohla, ale vážně jsem měl špatnou náladu a chuť něco rozmlátit. 
„Já to nechci," vrátila mi je a pak s povzdechem pomalu pustila mou ruku.
„Dlužím ti to, Mio." řekl jsem tiše a díval se před sebe, protože jsem cítil, že se zas budem dohadovat. 
„Dyle žádný peníze mi nedlužíš,"
„Poslouchej." natočil jsem se čelem k ní. „Máma je mrtvá kvůli mně. Vlastní otec mě nesnáší. Všichni mí -nejspíš už bývalí- kamarádi to samý, a pak jseš tu ty. Jseš jediná osoba, co mě neodškrtla, Mio. Chci mít aspoň pocit, že jsem udělal něco pro to, abych to všechno spravil. Tak si to prosím vem." natáhl jsem k ní ruku s obálkami, ale nebyla by to ona, kdyby si to vzala. Položila je na zadní sedačky a vzala mě za ruku. 
„Víš, proč jsou všichni naštvaní? Hlavní důvod neni to, co jsi udělal. Jim na tobě záleží, hrozně moc, Dillie. Chyběl jsi jim, stejně jako mně. A tátu to přejde. A všechno bude zase brzy v pohodě." přesvědčovala mě, bylo hezký vidět, že se snažila, aby mi bylo líp, nebo to tak alespoň vypadalo, ale nepomáhalo to, ani trochu, když věc, co pro mě byla nejdůležitější ze všech byla zatím v nedohlednu. My dva - spolu.
„Nebude. Nedáme se znova dohromady, nedovolíš to. Vidim to na tobě." opřel jsem se do sedačky a sledoval silnici před náma. Pustila mou ruku a zkřížila si je na prsou.
„Co já vím, co bude za pár dní. Nebo týdnů. Nebo měsíců. To takhle nemůžeš brát," namítla potichu, cítil jsem, že s těma slovama váhala. Bylo jasný, že se dohromady nedáme, že jsem jí až moc ublížil na to, aby mi to odpustila. Nebo alespoň v nejbližší době. Možná jsem měl tyhle myšlenky jen kvůli tomu, jak blbě ten den začínal. Ale jen možná. 
„Buďto mě pořád miluješ, nebo ne. Chci odpověď." ale tohle všechno bylo už zbytečný, protože i kdyby to tak pořád cítila, byla tu bolest. Spousta bolesti a slz, ještě horší to bylo s vědomím, že celou včerejší noc probrečela. Nemusela mi to ani říkat, šlo to poznat na jejích očích. Stejně jako vždycky. Věděl jsem, že byla zoufalá a nevěděla co dál, takže bych na ní nejspíš takhle tlačit neměl, ale to prostě jinak nešlo.
„Jsi jak malý dítě," argumentovala zase a já si povzdechl a už natahoval ruce k volantu. „Prostě tomu dej čas. Prosím."
„Když myslíš, že to pomůže," pokrčil jsem rameny a zoufale se zabořil ještě hlouběji do sedačky. Vůbec jsem nevěděl, na čem jsem. Co bude a co ne. Jestli u ní převažuje láska nebo nenávist. Jestli se mnou po tom všem chce vůbec ještě být, jestli by to vůbec stálo za pokus, když nakonec by to třeba ani nevyšlo. Jenže to asi nevěděla ani ona. Nahoře mě držely snad už jen myšlenky na to, co všechno jsme spolu už překonali. A že tu byly horší věci, přes který jsme se dostali. A naděje toho, že tohle všechno nakonec skončí happy endem.