Game Continues | √

.

V očích mi zajiskřila jiskřička naděje a já zhluboka vydechla, když mi naskytl pohled na benzínku několik metrů přede mnou. Netuším, jak daleko jsem běžela, mohlo to být něco přes kilometr, možná dva. Ani už jsem se neohlížela, jestli jede za mnou, jen jsem chtěla zalízt dovnitř, na minutu se zastavit a být u Dyla. Ačkoliv zrovna to byla právě nejméně možná věc vůbec.

Vběhla jsem dovnitř a nenechala si ujít pohled prodavače. Vydechla jsem a ohlídla se ven. Ani jsem nemusela hádat, i na jeho autu bylo poznat, že he naštvaný. A to hodně. Zalezla jsem za regál a přivřela oči. Teď už jsem opravdu musela vypadat jako pošuk.

Ozval se zvonek oznamující příchod nového zákazníka. Ne, že by tu on chtěl něco koupit, ale chápeme se.
„Malá bruneta." pronesl rozzuřeně. „Viděl jste ji?!" podívala jsem se na chlápka za pultem a mírně zakývala hlavou. Byla jsem natisklá k reagálu, třásla jsem se a pomalu tiše vydechovala.
„Ne." uslyšela jsem krok blíž ke mně a pomalinku ustoupila o kousek dál. I tak jsem si ale všimla, že si ho nedůveřivě prohlíží. Až potom se zabouchly dveře.
„Děkuju," špitla jsem unaveně a vytáhla mobil. Nevolala jsem Dylovi, ale zavolala si taxík. Jemu to všechno vysvětlím později.

Teď už alespoň konečně vypadalo, že nějaké později bude.

Když se z venku ozvalo zatroubení, vykoukla jsem ze dveří, ale pak sebou trhla zpět. Mohla jsem to čekat.

„Okay, to dám." otevřela jsem a jelikož mě hned neviděl, zase se rozběhla jako pošuk, zapadla do auta a nadiktovala řidiči adresu.

Vystoupila jsem a jako ta nejvíc vystrašená osoba vyběhla z auta a co nejrychleji doběhla ke dveřím. Třískla jsem za sebou a zamkla na dva západy. Sjela jsem zády po dveřích a zhluboka vydechovala. Netrvalo dlouho a Dyl se Sarou už stáli tady.
„Co se děje?" Zvedl mě na nohy a já vykoukla z okna.
„No..." pořád jsem zrychleně dýchala a rukou si prohrábla vlasy. „Pamatuješ jak na tvých narozkách byl ten menší problém s Andym?" nejistě přikývl a já si povzdychla. „A jak říkal, že jednou stejně budu... Jeho?" z tváře mu zmizel výraz.
„No?" procedil skrz zuby.
„No, tak to očividně myslel vážně. Celý odpoledne... No bylo to trochu... Je venku." šeptla jsem. „Nejspíš je mu vcelku jedno jestli to přežiju nebo ne." Ironicky jsem se uchechtla a vyhrnula si legíny. V očích měl vztek, snad ještě větší než kdy dřív.
„Ten zasranej hajzl!" pustil mě a odemkl dveře.
„Dyle," chtěla jsem ho zastavit.
„Zůstaneš tady, rozumíš?" Přešla jsem k němu, ale on se na mě s vážným výrazem koukal. „Tak rozumíš?" zvýšil hlas a otevřel dveře.
„Prosím tě zůstaň tady." vzala jsem ho za ruku a prosebně se na něho koukla. Krátce mě políbil a pustil mě.
„Ani se z toho domu nehneš."
„Ale-"
„Saro?" podíval se na ni. Jen kývla a on za sebou zavřel, než jsem stihla cokoli říct. Chtěla jsem jít za ním, ale Sarah otočila klíčem v zámku a ušklíbla se.
„Nikam." protočila jsem očima a odhrnula záclonu u okna.

Pohled Dylana...
V životě, přísahám v životě jsem nepoznal většího debila! Nechápu, že jsem to mohl nechat zajít takhle daleko. Za to, že jí takhle ublížil, že se jí byť jen dotkl, ho zabiju. Vařila se ve mně krev a já teď chtěl jen jedno. Aby nedejchal.
Nikdo jí nebude ubližovat, ani tenhle úchylnej hajzl.

I když nechtěla, odešel jsem a pohrdavě si odfrkl, jak tam stál se slizkým úsměvem opřenej o auto. Udělal krok ke mně a usmál se.
„Čáu," falešně jsem se usmál.
„Zase ji otravuješ?" byl jsem pořád blíž u něj a pořád ve mně rostla chuť mu rozmlátit hlavu. Kývl a olízl si ret.
„Jo, nějak se mi zalíbila." přikývl jsem a dělilo nás od sebe už jen pár kroků.
„A došlo ti doufám, že ti přinejmenšim zlámu všechny kosti v těle?" usmál se a já mu bez váhání vrazil pěstí. Chytl se za tvář a zasmál se.
„Nevím, kdo tu zmlátí koho." vyhrnul si rukávy a já se koukl na okno. Bylo mi jasný, že se dívá. Na malou chvíli se naše oči střetly. Zakýval jsem hlavou a ona se na mě nešťastně podívala. Periferně jsem viděl jeho ruku rychle blížící se k mému obličeji. Než mě stihl uhodit, chytl jsem ji a vrazil mu další, tentokrát mnohem silněji.
„Dneska to bylo naposledy, co ses jí dotkl." sykl jsem a vzal mu snad každou šanci mi něco udělat. Až moc si myslí. Netrvalo dlouho a on už ležel na zemi. Z úst i nosu mu stékala krev, a kdybych na něj neměl takovej vztek, už dávno ho nechám být. Jenže on jí ublížil. „No? Co říkáš teď?! Furt nevíš, kdo zmlátí koho?" tiše zasténal a promnul si tvář. Zmínil jsem, že na tý cestě jsou kameny? Ne? Tak to říkám teď. „Chcípni."
„Neuděláš to. Nedokážeš mě vážně zabít." sykl a probodl mě pohledem. Vzal jsem ho pod krkem a přimáčkl ho na auto. Nehodlám se prát jako holka a muchlovat se s ním na zemi, bože. Dal jsem mu několik ran do břicha, a když se ohnul, šikovně ho kolenem kopl do hlavy. Skácel se k zemi, přesně jak jsem čekal.
„Myslíš?" Zeptal jsem se, neodpovídal. „No... Očividně už nepromluvíš." sehl jsem se k němu a sáhl mu na krk. „Tak trochu ti dochází dech, co?" pousmál jsem se a vstal. Vešel jsem do domu.
„Buďto volej záchranku nebo ho nech chcípnout. Já hlasuju pro druhou možnost." seděla na schodech a Sarah ji držela za paži. Zvedla ke mně oči a rychle se zvedla.
„Je ti něco?" hned byla u mě a ruku mi položila na tvář. Zakýval jsem hlavou a pootevřel dveře. Upřela na něho pohled a vytřeštila oči.
„Třeba už zhebnul." podotkl jsem lhostejně, ale ona šla zrychleným krokem k němu. Nikdy jí nikdo nebude u prdele. Je na to až příliš hodná.