Game Continues | √

Zase on

***
Vylezla jsem ze školy a rozhlížela se po Dylovo autě, ale ani po deseti minutách čekání se tu neobjevil. Vytočila jsem proto jeho číslo.
„Ano zlato?" ozvalo se mi u ucha.
„Ahoj, jsi doma?" přešlapovala jsem z jedné nohy na druhou a další lidé mezi tím vycházeli ze školy.
„Kde jinde bych byl?"
„Třeba před mojí školou?" uchechtla jsem se a od něj se ozvalo zahučení.
„Sakra! Promiň, úplně jsem na to zapomněl." usmála jsem se a sešla dva schody načež se rozešla po chodníku až k přechodu. „Počkej tam, už jedu."
„Nemusíš," koukla jsem se na parkoviště, kde stál Steve opřený o auto s cigaretou v ruce. Jako vždy. „Steve mě hodí domů."
„Dobře," oddychl si. „budu se těšit." vykročila jsem k parkovišti a rozloučila se s Dylem. Zprava se ozvalo mírné odkašlání a já se zastavila. Otočila jsem se a při pohledu na něj pootevřela pusu do tvaru o.
„Dlouho jsme se neviděli, Mio." udělala jsem krok dál a kývla.
„Co tu chceš?" zeptala jsem se a on se přibližoval stále blíž a blíž ke mně.
„To co jsem chtěl předtím." oznámil a já zády narazila do lampy.
„Dej mi pokoj," odsekla jsem a chtěla odejít, ale on si stoupl přede mě a něco si vytáhl ze zadní kapsy kalhot. Dívala jsem se mu do očí doufajíc, že je tohle třeba jenom vtip, ale namísto toho jsem ucítila na ruce jen něco studeného a pak cvaknutí. Stočila jsem pohled k mé ruce a zhrozila se už jen při tom pohledu. „Přestává to být vtipný." kuňkla jsem a sevřel se mi žaludek. Pouta. „Jseš vůbec mentálně zdravej?" zeptala jsem se zcela vážně s třesoucím hlasem a on ostře škubl s pouty, kvůli čemuž jsem zaskuhrala bolestí. „Idiote!" sykla jsem a snažila se vymanit ruku z té příšerné věci. I přes mou vůli mě dotáhl do auta a zamknul všechny dveře. „Jseš ty vůbec normální? Pusť mě!" zaskučela jsem rozkazovně, ale on nepromluvil dál ani slovo. „Fajn, co po mně chceš?" přejel mě pohledem a pak se sebevědomě zadíval na silnici a zrychlil. „Zpomal." špitla jsem a on protočil očima. „Je na tom něco vtipnýho? Protože mně to tak nepřijde. Tohle je v podstatě únos." ten jeho pohled se nedal vydržet. Zpomalil na původní rychlost.
„Bojácná, dominantní a nezkušená..." pronesl. „To si užiju." nejradši bych mu teď plivla do tváře. Škubala jsem rukou, ale ještě víc se utáhly a já zakňučela bolestí.
„Pusť mě."
„Mlč." odsekl a já se druhou rukou natáhla po mobilu. „A tohle ani nezkoušej."
„Proč bych tě měla poslouchat?" optala jsem se znechuceně. „Chtěl jsi se se mnou vyspat. Přes mojí vůli. V podstatě ses mě pokusil znásilnit!" panebože... Musím odsud pryč. Hned.
„Chtěl? Proč mluvíš v minulym čase?" klikla jsem na ikonku s číselníkem a otočila hlavu na něj. „Vypni to a vrať to do toho batohu." řekl pomalu výhružně.
„Dej mi jedinej důvod." v tuhle chvíli jsme už byli za městem, ale jel na opačnou stranu od Denveru. Podíval se na zadní sedačky, kde byl položený černý kufřík a rozepl mi pás. Natáhla jsem se dozadu a otevřela ho. „Jsi psychopat..." zašeptala jsem a uslyšela jen smích. V očích se mi zaleskly slzy a zírala jsem na blištící se sadu nožů, v které ale jeden chyběl. „Kde je ten poslední?" Něčím poklepal o palubu auta. Bála jsem se otočit, ale s ním vedle sebe bych se nejspíš měla bát i nadechnout. Rozklepaně jsem zapadla zpět do sedačky, mobil pevně stiskla v ruce a bránila se slzám. Tohle nedopadne dobře.
„Polož to." přikázal. Sama jsem nechtěla věřit, že jsem ho poslechla, ale strach a nejistota dělají svoje.

Projížděli jsme zrovna nějaké město, přemýšlela jsem jen co mám dělat.
„Dochází ti benzín." podotkla jsem tiše a on po pár minutách zastavil u benzínky. Byly jsme už zase pár kilometrů za městem, pochybuju, že zrovna tady chytim taxíka nebo cokoli jinýho se čtyřma kolama. Navíc mi na ruce pořád oxidovaly pouta. Měla jsem chuť křičet. Křičet, brečet, jednoduše vyšilovat. Ale nešlo to. Nic nešlo. Vystoupil z auta a já druhou rukou začala v batohu štrachat po mobilu. Najela jsem na zprávy s Dilliem.

Mia: Andy

Víc jsem ani nestihla. Těsně po odeslání jsem ho hodila do batohu a on se vrátil. Přeměřil si mě očima a vytáhl z kapsy malý klíček a otočil malým zámkem v poutech. Přitáhla jsem si ruce blíž k tělu a on si vzal nůž zase do dlaně. Prevence?

Pořád dokola mi vyzváněl mobil. Už si mě začal nedůvěřivě prohlížet, snažila jsem se to ignorovat.
„Dej sem ten mobil." ale já odmítla. Upevnil stisk dlaně a pevně v ní sevřel nůž, se kterým se rozzuřeně natáhl ke mně a přiložil mi ho pod krk. Přivřela jsem oči úzkostí. „Že jsi mu nic nenapsala?" zakývala jsem záporně hlavou. „Přísahej." procedil skrz zuby a já zhluboka dýchala. Bylo mi jedno kde jsme byli. Že kilometry odsud byla kolem dokola jen pustina. Musela jsem pryč. Hned. Bez dalšího přemýšlení jsem rychle otevřela dveře a chtěla jednoduše vyskočit za jízdy, ale přitáhl mě zpět. Celkem bolestivým způsobem. Štiplavá bolest mi projela v jeden okamžik celou nohou a já zasyčela bolestí. „Zklamala jsi mě Mio." znovu mi na ruku dal pouta, jenže tentokrát bez okolků a utáhl je snad nejvíc jak to šlo. „Doufal jsem, že už ti konečně dojde, že mně neutečeš." na noze jsem měla hluboké řícnutí od lýtka až ke kotníku a na šedých legínách začal vynikat flek tmavě rudé krve vytékající z rány.
„Kam mě to vezeš?" zeptala jsem se potichu. Šíleně to bolelo.
„Někam, kde budeme sami." střelila jsem po něm nechápavý pohled.
„Široko daleko nic není už teď!" křikla jsem po něm vyšilovačně a zhluboka se nadechla. „Tohle přece nemáš zapotřebí." špitla jsem a zaplula ještě víc do sedačky. Na to už mi neodpověděl, jen zíral na cestu a několikrát ze mě měl neskutečnou prdel, když přidal rychlost.

Idiot.

„Co se mnou chceš vůbec provést?" chvatně se ušklíbl.
„Spoustu věcí kočko."
„Neříkej mi tak." štěkla jsem rozjíveně.
„Nebo co? Napráskáš mě tomu tvýmu přítelíčkovi?" pronesl ironicky. Zastavil. „Půjdeš dobrovolně nebo ne?" suše jsem polkla a mlčela. Vystoupil a po chvíli se otevřely dveře na místě spolujezdce. Vytáhl mě z auta na nohy a naštvaně mě vzal za bradu.
„Radši umřu, než s tebou cokoli mít." procedila jsem znechuceně. Vrazil mi ostrou facku. Trhla jsem sebou a přivřela oči.
„I to ti můžu splnit." pustil mě a povrchně kráčel k budově která byla tak sto metrů od nás. Celé to tu bylo opuštěné a mně přišlo, že mé šance se právě snížily až na samotnou nulu. Jako bych už věděla, co mě čeká. Bylo mi z toho do pláče, na druhou stranu bych se ale spíš pozvracela z toho, jaký chlapi dokážou být.

Nezbývalo mi nic než utéct.

A tak jsem se prostě rozběhla tak jak jen mi to nohy dovolovaly. A jo, docházelo mi, že je rychlejší, že má auto a že s největší pravděpodobností dneska chcípnu. Ale to už bylo v tuhle chvíli jedno.

×××

Miluju vás, vím, že vy mě taky! ♥ :DDDDDDDDDD

#omlouvámsezachyby
Bye:))