Game Continues | √

„Tys mě zdrogovala?!"

„Počkej, já..." Zastavila jsem se a dlouze se zamyslela. V hlavě se mi začínal tvořit naprosto dokonalej plán. 
„Děje se něco?" Zas nahodil ten starostlivý tón a výraz. Nepříjemně jsem protočila očima. Když viděl můj úšklebek, do široka se usmál a zahleděl se mi do očí. 
„Všechno dobrý, ťuňťo." Povzdechla jsem si a on přistoupil blíž ke mně. „Můžeš s tím alespoň na chvíli přestat?" Nevěřícně jsem mu pohlédla do očí a on se furt jen usmíval. 
„S čím jako?"  
„Jsi ztracenej případ," Uchechtla jsem se. „Přestaň se na mě už konečně dívat jak na... Já nevím koho." Teda, ne, že by mi to vadilo, jen... 
„Lásko," Začal. „Nemůžu si pomoct." Ušklíbl se a přitáhl si mě za pás k sobě. „Jsi prostě..." Zkoumavě jsem se a něj koukla a pohledem kmitala mezi jeho očima a rty. „Bože, tak promiň, že se líbíš svýmu příteli." Vyhrkl s úsměvem ale v jeho hlase se značila mírná nespokojenost. 
„Miluju, když se nazveš mým přítelem." 
„Já zas když se tak můžu nazvat." Naklonila jsem se k němu a opřela naše čela o sebe. 
„Neskočíme na oběd?" Zašeptala jsem potichu tázavě. 
„Cokoli co chceš." Špitl tiše a já ho jemně políbila. „Mám příšernou chuť na hamburger." Zasmál se. 
„Já vlastně taky." Přiznala jsem a on vesele vytřeštil oči. „Bože můj, tohle snad už ani nemůže být lepší." Pronesl a usmál se. 

Později...
„Nemůžu tomu uvěřit," Pořád se smál a já nejistě zírala na ten obrovskej hamburger přede mnou na stole. „To to fakt sníš?" Zas se zasmál.  Vydechla jsem z plic přebytečný vzduch. 
„Promiň, nemůžu." Opřela jsem se do židle a on se jen usmál. 
„Já to chápu. A nenutím tě, to v žádným případě." Unaveně jsem přivřela oči. 
„Už čtyři roky jsem nejedla maso, nemůžu zničeho nic začít. Navíc... I kdyby, můj názor se nemění. A navíc,-"
„Já to chápu kotě." Přerušil mě a přesunul ke mně hranolky. „Hranolky jíš?" Uchechtl se a já s protočením panenek kývla. Neochotně jsem vzala všechno maso co sem měla na tácu a šoupla ho na ten jeho. „Bože, pro něco ti skočím." Uchechtl se a než jsem stihla cokoli říct, odešel. Když jsem si všimla jak dlouhá je fronta došlo mi, že minimálně takových deset minut tam bude. Porozhlédla jsem se okolo. Stoupla jsem si a nenápadně poklepala na rameno ženě co seděla za mnou. 
„Promiňte, nerada ruším. Jen jsem se chtěla zeptat jestli nevíte kde je tu nejbližší lékárna?" Zeptala jsem se mile a ona mi úsměv hned oplatila. 
„Samozřejmě. Půjdete rovně touhle ulicí, potom doprava a zase rovně. Cestou si jí určitě všimnete." Po celou dobu ukazovala prstem na ulici a já chápavě kývla. 
„Děkuju moc." Vřele se usmála a já se naposledy ohlídla na Dyla. Vzala jsem si mobil a vyšla. Během chvilky jsem stála před lékárnou. Naposledy jsem přehodnotila svůj plán a pak vešla dovnitř. Prošla jsem polovinu regálů a nakonec našla co jsem potřebovala. Rychle jsem zaplatila a běžela zase zpátky. Vklouzla jsem do dveří a on si zrovna objednával .Pomalu jsem došla k našemu boxu a vytáhla z plata s léky dva prášky. Na co? No... Na spaní přeci. Nějak se mi je podařilo nalámat na miniaturní kousky. Jeden jsem mu dala do jídla a druhý vhodila do pití. Nejsem žádnej zabiják nebo agent, ale chci ho vzít na to místo a hodlám řídit. No a jestli mám udělat tohle abych mohla, tak prosím. Vrátil se a já se na něj jen pousmála. 
„Co se tak tváříš?" Zeptal se s úsměvem a já pohodila rameny. Položil přede mně další hranolky a colu. 
„Děkuju." Usmála jsem se a on mi věnoval letmý poloúsměv načež se taky pustil do jídla. „Počkej," Zadržela jsem ho. Zvedl ke mně oči a já se zadrhla. „Miluju tě." Šeptla jsem a on se nechápavě usmál. „Jen si to pamatuj, jo?" Zmateně kývl. Pod stolem jsem se podívala po jaké době zabírají. Jen jsem doufala, že mě za to nebude nadosmrti nesnášet. „Nedojíme si to v autě?" Zeptala jsem se zhurka a on ke mně zase zvedl pohled. 
„Tak jo, hned vyklop co se děje." Sedla jsem si na druhou stranu k němu. 
„Nic..." Špitla jsem u jeho ucha a pokračovala. „Já jen, že by tam bylo větší soukromí." Zašeptala jsem a on se mi nejistě podíval do očí. 
„Vážně?" Optal se. 
„Vážně jako vážně by tam bylo soukromí nebo vážně jako vážně tě už nebaví být oblečená?" Zasmál se a zakýval hlavou. Taky jsem se rozesmála a on protočil očima. „Prostě by tam byl klid." Tázavě jsem na něj mrkla. „Prosím?" Uculila jsem se a on potom nuceně kývl. 
„Jsi příšerná, víš to? Fajn, ale pojď už jinak umřu hlady." 
Co nejrychleji jsem ho dotáhla k autu a vmáčkla ho na zadní sedačky. 
„Dobrou chuť." Zasmála jsem se a on se vděčně uculil.