Game Continues | √

Novinka 2/2

Pohled Dylana...
Když jsem se vrátil, spala na gauči. Něco s ní bylo a já netušil co. Přikryl jsem jí dekou a pohladil ji po vlasech. Vůbec se mi ji nechtělo budit, natož ji nutit k vaření. Šel jsem do kuchyně a znova začal něco vařit doufajíc, že to bude alespoň trochu poživatelný.

Pořád se mi hlavou honilo, co jí může být. Možná bych to neměl řešit, je to holka a jejich náladám se snad ani nemůžu divit, obzvlášť těm Miiným ne. Ale taková nebývala, něco se změnilo.

Nandal jsem jídlo na talíře a nalil do skleniček džus. Teď už jen ji probudit. Vůbec se mi do toho nechtělo, byla unavená. Dřepl jsem si k ní a jemně ji pohladil po tváři.
„Zlatíčko, vstávej," šeptal jsem a hladil ji po tváři. „Zlato..." pootevřela oči, ale hned na to semkla víčka pevně k sobě na náznak, že teď opravdu nehodlá vstát.
„Chci spát," usmál jsem se.
„Uvařil jsem večeři." Otevřela jedno oko a zkoumavě se rozhlídla okolo.
„Jídlo?" přikývl jsem na souhlas. Posadila se a pomalu otevřela oči. „A prášek by nebyl?" nejistě jsem ji vytáhl na nohy, a když skoro spadla, vzal jsem ji kolem pasu.
„Co to s tebou dneska je?" přidržel jsem ji u sebe a nakoukl jí do očí.
„Jsem jen unavená... A hladová," usmála se. „Tak jdeme?"
„Přinesu ti to sem," odsekl jsem a ona sebou unaveně hodila na gauč. Vzal jsem talíře a pak skleničky.
„Mňam!" vypískla a zářivě se usmála.
„Promiň, jestli se to nedá jíst, znáš mě." pousmál jsem se a ona si namotala na vidličku pár špaget. Bedlivě jsem ji sledoval a čekal na její reakci. Skousla si ret a podívala se na mě.
„Je to to nejdokonalejší jídlo, co jsi kdy udělal." usmál jsem se, ale nedůvěřivě si ji prohlídl. „No tak to ochutnej." Natáhla ke mně ruku s vidličkou a já si přisedl k ní. Ochutnal jsem jen jedno malý sousto a...
„To je boží!" zasmál jsem se a ona mi podala další. Otevřel jsem pusu jako malé dítě a pak se usmál.
„Letí letadló!" uchechtla se a vidličkou pomalu mířila do mé pusy. Naklonil jsem se k ní a rychle ji políbil.
„Mio, kolik vlastně vážíš?" zeptal jsem se asi na tu nejvíc debilní otázku. Ale co, máme k sobě být upřímný. Zadrhla se a nožem se hrabala v jídle.
„Holky se nikdy neptej, kolik váží," odsekla nepříjemně.
„Tak kolik?" naléhal jsem dál.
„Čtyřicet sedm," špitla a já vyvalil oči.
„Jenom?!" zeptal jsem se vyjeveně.
„Jo, jenom," ale neboj, zanedlouho budu vážit o sto kilo víc a budu tlustá jak slon.
„Jde se jíst, princezno," vzal jsem jí z ruky příbor.
„Já ale umím jíst i sama, princi," sesmolila nedbale. Namotal jsem na vidličku další hrstku špaget a zamířil jí s ní do pusy. Takhle jsem do ní pak narval celej talíř a ona do mě ten druhý. Jak malý děti. „Pořád hladová?" ušklíbl jsem se.
„Příšerně. Ale dala bych si třeba hranolky. S marmeládou, nebo... Burger a kyselý okurky," skousla si ret a zasněně se zadívala někam mimo.
„Chceš další talíř těch špaget?" ignoroval jsem to a ona kývla.
„Jo!" zasmála se.
„Tak tu vydrž." uchechtl jsem se a zmizel v kuchyni.
Furt jsem přemýšlel, co jí může být. Vždyť před chvílí se skoro ani neudržela na nohou.
„Už se to nese!" houkl jsem na ni z kuchyně a šel zpátky.
„Kotě?" Nebyla tu. Položil jsem talíř na stolek a šel se kouknout nahoru. Otevřel jsem dveře do koupelny. Stála před zrcadlem a utírala si ruce osuškou. „Co tu děláš?" přeměřil jsem si ji pohledem a ona ke mně rychle zvedla oči.
„Jen jsem si myla ruce," pousmála se a zamířila ke mně. Nejistě jsem si ji prohlídl. „Jdem dolů?" kývl jsem.

„Ehm..." podíval jsem se na ní. „Promiň, já jen... Už nějak nemám hlad." povzdechl jsem si a odnesl to do kuchyně. „Není mi prostě dobře, fajn?"
„Však jo." sedl jsem si na gauč a vzal ji za ruku. Vtiskla mi pusu na tvář a opřela si hlavu o moje rameno. „Nechceš se ještě prospat? Se Sarou a Georgem se máme sejít až za dvě hodiny." zakroutila hlavou a lehce mě objala.
„Ne, stejně si musím ještě umýt vlasy, převlíct se, připravit si seminárku na zítra... A tak." zasmála se a zvedla ke mně očka.
„Seminárku pro mě," ušklíbl jsem se a ona nabručeně kývla.
„Chceš si ji přečíst?" zeptala se potichu.
„Jasně, celkem mě zajímá, co jsi na to téma napsala. Ale,"
„Ale nemůžeš mě upozorňovat na chyby, já vím." dokončila za mě větu a vstala.
„No budeš mě muset zvednout, babe." ušklíbl jsem se a ona neochotně protočila očima.
„Myslím, že vstaneš sám, broučku." odešla nahoru a já se s úsměvem vydal za ní.
Už seděla na posteli a noťas měla vedle sebe. Sedl jsem si k ní. „Tak prosím." špitla nervózně a přitáhla si k sobě kolena. Usmál jsem se a začal číst.
Když jsem dočetl, vyjeveně jsem se na ní podíval.
„Tak?" pousmála se a já přikývl.
„Wow." Vypadlo ze mě a ona se usmála. „Napsala jsi to... No páni." vypla počítač a já se pousmál. „Předem ti dávám za jedna." lehla si a já pak vedle ní.
„Jsem ráda, že se ti to líbí." nepříjemně se zavrtěla a ruce si položila na břicho.
„Zlato... Myslíš, že nevidím jak ti je?" otočil jsem se na bok a zkoumal její oči.
„Je mi dobře... Jen jsem unavená." pohladila mě po tváři a zavřela oči. „Jen unavená." zopakovala a já si jí přitáhl k sobě. Vtiskl jsem jí pusu do vlasů a ona mi hlavu zabořila do hrudi.
„Jsi skvělej..." zašeptala a pak ještě něco zamumlala.
„Cože?"zeptal jsem se potichu.
„Ale nic..." A během chvíle už spala. Jen tak jsem tam ležel, koukal do stropu a vdechoval vůni jejich vlasů.