Game Continues | √

Návrat 2/4

Pohled Mii...
Nedokázala jsem zavřít oči, natož usnout. Po tvářích mi nevědomky stékaly slzy vytvářející mokrý flek na polštáři. Jak se mám teď chovat? Jak on se bude chovat? Jedno vím jistě, miluju ho. Ale k čemu to teď je, když vrátit se k němu prostě není správný? A vůbec, stýskalo se mu po Jessy? Chtěl ji vůbec? Měl v plánu se vracet nebo něco potřebuje? Je to moje vina nebo jeho? Tlačila jsem na něj? Bylo toho moc?  A nebo to celý posral holý fakt, že náš vztah byl jedna velká růžová sračka? Takových otázek tu bylo nesčetně.

Ten večer jsem stejně jako každý jiný několikrát vstávala k Jessy a oči se mi klíčily z únavy. Být svobodnou matkou není zrovna lehká věc. Když si teď představím, že tohle by se mi dělo už v osmnácti, děsilo mě i vědomí, že tomu mrňouskovi by bylo už pět let. Když zase usnula, sesunula jsem se na zem podél zdi na chodbě a dívajíc se na tikající hodiny jsem tiše zaklela při zjištění, že už je jedna v noci. Sešla jsem schody a v kuchyni si nalila do sklenky čistou vodu.
Opřela jsem se o futra a zadívala se do obýváku. Spal jakoby nic a mně znovu z očí ukáplo několik slz, z nichž se stal další vodopád. Muselo to ven, tak jsem si jen mlčky sedla do obýváku na zem a hlavu si opřela o zeď. Najednou ve mně něco hrklo a já tiše zavzlykala. O to víc horší bylo, když se z toho stalo pravidelné vzlykání a já opět brečela. Ah bože. Stále jsem se ale snažila být potichu, aby se nevzbudil. To by byl trapas. Moje sklenička byla najednou prázdná, tak jsem ji položila vedle sebe.
„Já tě tak nesnáším..." vzlykla jsem zničeně a zavřela oči. „Tak moc tě nesnáším..." naříkala jsem kňučivě a nadechla se. „Proč jsi mě neopustil, jako by to udělal každej normální člověk?" zeptala jsem jsem se pak do následujícího ticha, které doprovázely pouze mé přidušené vzlyky. „Proč jsi mi musel srdce roztrhat na kousky?" možná mě to nemělo tak brát, možná jsem byla přecitlivělá, ale něco ve mně bylo pořád zlomený. Možná vlastně ne jen něco, možná já celkově. Slzy mi sklouzávaly po tvářích a zanechávaly slanou chuť na mých rtech. „Sliboval jsi, že už mi nikdy neublížíš." pošeptala jsem ve snaze zastavit pláč. „A lhal jsi. Jako vždycky jsi lhal." stoupla jsem si a s posledními slovy se vrátila do kuchyně. „Ale protože ti umřela máma, musim na tebe být milá. Takže gratuluju, sice jsi ze mě na jeden čas udělal naprostou trosku, ale vyhrál jsi. Celou tuhle podělanou hru. Tak snad je to aspoň to, co si chtěl." povzdechla jsem si. „Vím, že spíš, ale tuhle situaci nezvládnu. Tohle už je prostě příliš." v tichosti jsem se následně opřela o linku a nějakou dobu koukala do blba, než jsem uslyšela kousek od sebe jeho hlas.
„Věř mi, že jsem na tebe myslel pořád. Každej den, každou minutu." ozvalo se najednou ode dveří a já upustila sklenku. Dopadla na zem a roztříštila se na několik kousků, ale já jen stála a koukala na něj. Brečel, stejně jako já.
„Jenže to je mi, milej zlatej je k ničemu! Nebyl jsi tu když jsem tě potřebovala! Nebyl jsi tu pro Jessy a já se proklínám za moje city k tobě!" vykřikla jsem plná vzteku a najednou mi přišlo, že slz bylo dost. Pár posledních mi steklo po tvářích a on na mě jenom smutně koukal.
„Miluješ mě," odsekl potichu a já ho propálila vražedným pohledem.
„Ale notak, vážně, nech toho už," pronesla jsem otráveně a stejně tak protočila očima. 
„A když mi tohle říkáš, nebolí to jen mě, ale i tebe." dokončil větu. Obešla jsem sklo na zemi a stoupla si těsně před něj.
„Jedinej důvod, proč bych na tebe měla být po tom všem ještě milá je tvá máma. A víš co? Když jsi udělal takovej podraz, kašlu na to!" rozhodila jsem rukama do stran. 
„Vím, jak moc jsem ti ublížil. Vím to, ale vážně chci abys cítila to samý a vše bylo jako dřív, protože spolu máme Jessie, ten prťavej ale přesto krásnej důkaz naší lásky. Ona si nezaslouží vyrůstat bez obou rodičů. Vím, že se bojíš, že ti zase ublížím. A vím, že jsem to říkal už tolikrát, ale vážně se budu snažit, abych už to znova nepodělal." nevlídně jsem se na něj dívala a vážně všechno to hezký, co jsem mu odpoledne řekla hodila za hlavu. Nezaslouží si to, nezaslouží si, abych se k němu chovala, jako by on byl ten, kterej dva měsíce nedokázal přestat brečet. Jako by on byl ten, co někomu dennodenně nechával hlasovky, jakoby on byl ten, co se tak moc snažil, aby se někdo, koho miluje vrátil.
„Vážně čekáš, že se k tobě vrátím? Jako den po tom, co ses uráčil se ukázat? A co den, tyvole, pár hodin po tom," věděla jsem, že každý slovo ho bolí, že mu tímhle vším ubližuju. Ale po tom jak se zachoval? Já mu vlastně chtěla ublížit. Aspoň z části jako on mě. „Napadlo tě vůbec, že už s tebou třeba být nechci?"
„Tak nějak si nechci připustit, že bys nechtěla," povzdechl si a já se zasmála, vlastně ani nevím, jestli ironicky, nebo mi to vážně přišlo k smíchu.
„Jo hele, já si taky nechtěla připustit, že si mě po sedmi letech toho, co jsi mě tak hrozně moc miloval, prostě opustil beze slova, jak kdybych byla nějaká náhodná děvka, který jsi omylem udělal dítě," zatvářil se celkem překvapeně, zatímco já pokračovala. „Uvědomuješ si vůbec, jak je to vůči Jessice nefér, se chovat, jak kdyby se nic nestalo?" 
„Tady jde ale o nás dva," odsekl a rukou si nervózně prohrábl vlasy. 
„Nejde jen o nás, Dylane! Kdybychom ji neměli a ty ses jen tak vypařil, nebylo by to tak příšerný, jako když si mě tu nechal s ani ne měsíčním miminem!" 
„Dobře, možná tu jde i o ni." uznale kývla já protočila panenky. „Vážně mě už nemáš ráda?" zeptal se tiše se sklopenou hlavou. Když bych řekla ne, všechno se tím naprosto zhroutí. Když řeknu že mám, ztratim snad veškerou svojí sebeúctu.
„Kde jsi vůbec byl?" změnila jsem proto téma, aspoň na chviličku. 
„Nezamlouvej to."
„Tak kde?" stála jsem si stále za svým. 
„V Breckenridge."
„Páni, uklidňuje mě to, že jsme byli aspoň ve stejnym státě." můj hlas sršel ironií, ale na to byl on už zvyklej. 
„Mio vážně, odpověz. Potřebuju vedět na čem jsem." na čem jsi? Nesnáším tě, nesnáším sebe za to, že tě vlastně nenesnáším a chci tě nesnášet, ale vím, že to nejde, protože jsi to prostě ty. Ale ne. Nechtěla jsem to uspěchat. Jestli teda ještě nějaký to je. Možná to měl být tenkrát náš konec a je čas se v životě pohnout dál. Bez toho druhýho. Ale upřímně? Ta šance, že dokážeme být jen Jessičiní rodiče, že by tady vůbec padl návrh o střídavý péči, to mi přijde absurdní. 
„Nechci s tebou být." ta věta samotná bolela. Nepříjemně mě píchlo u srdce, ale i tak jsem se snažila si držet neutrální výraz.
„Do rána budu pryč," řekl rychle a otočil se zády, načež se vracel do obýváku. Přesvědčovala jsem se, abych odešla nahoru, ale nešlo to. Rychlým krokem jsem ho doběhla a stoupla si před něj. Ruce měl semknuté v pěst a díval se někam mimo, kamkoli jen na na mě. Svou rukou jsem ho vzala za jeho a rozpletla jeho prsty. I jeho druhá ruka už teď byla obyčejně svěšená podél těla a z úst se mu dostalo pomalé vydechnutí, které následovala slza stékající po jeho tváři. „Je moc brzy... Ale to co k tobě cítím se nikdy nezměnilo,"
„Narovinu řekni, že mě nesnašíš, ať už to máme za sebou. Přestanu tě otravovat, rozvedem se, cokoli co-" nahnula jsem se k němu a políbila ho. Původní plán byl jen jedna malá pusa a pak se za to jak debil omlouvat. Teda ne, že bych to plánovala. No každopádně původní plán nevyšel. Ani trochu. Bylo to, jako by šlo o naši první pusu a záleželo na ní víc než na čemkoli jiném. Jako by mohl vše zkazit tím, že se jeho rty odlepily od těch mých o setinu dřív než měly nebo dalšími blbostmi, na kterých v tuhle chvíli vůbec nezáleželo. Odtáhla jsem se od něj a zadívala se mu přímo do očí.
„Promiň, to nebyl dobrej nápad," kuňkla jsem potichu a on vypadal celkem šokovaně. „Vyšla jsem ze cviku?" zeptala jsem se nejistě a on se uchechtl a postupně jeho tvář nabrala opět vážný výraz.
„Můžem pak předstírat, že se to nestalo a už nikdy o tom nemluvit, jen teď na chvilku předstírej, že je tady pořád nějaký my." pověděl a já s třesoucíma se rukama kývla. Zhluboka dýchal, když pak -konečně- udělal krok ke mně, čímž mě přitiskl k lince a jeho rty se znovu ocitly na těch mých. Už v tu chvíli jsem toho šeredně litovala, ale sakra, takhle uměl líbat jenom on. Jenže pak se mi do hlavy znovu přihnal seznam důvodů, proč tohle nemůžu. Odtáhla jsem se od něj a zhluboka vydechla. 

„Co to sakra dělám?" zeptala jsem se jeho i sama sebe. „Promiň, že jsem s tím vůbec začala," udělala jsem krok od něj a on si povzdechl a zakýval hlavou.
 „Jestli chceš abych hned zmizel, stačí říct, nevím, jestli nám tohle zrovna prospívá."
„No mně to teda prospívá rozhodně." plácla jsem první věc, co mi vyskočila v hlavě, načež on se na chvilku pohledem zasekl v mých očích a pak se zasmál. Až v tu chvíli mi došlo, co jsem to zase řekla za neuváženou pitomost.

„Podívej... Chápu, jak se cítíš a jak hroznej debil jsem. Ale spravím, co jsem těma pěti měsícema posral, dobře? Budu pro ni dobrým tátou, aspoň se o tom pokusim, přísahám. A pokud mi dáš šanci, budu ten nejlepší manžel, kterýho si můžeš přát." usmál se. „Do rána odejdu, napíšem si?" přikývla jsem a vstala.
„A udělej pro mně něco," otočil ke mně hlavu, ale tělem zůstaval natočený k obýváku a čekal, co řeknu dál. „Nešlápni na to sklo před tebou." podíval se před sebe, až pak jsem podle jeho uchechtnutí poznala, že si to uvědomil až teď. 

„Ještě něco?" usmál se od ucha k uchu a já kývla. „Zůstaň tady do rána. Promluvíme si, na dnešek je toho moc."
„Fajn, ještě něco?" zakývala jsem hlavou s malým úsměvem na tváři a vrátila se nahoru.

No, můžu jenom doufat, že zítra nebudu až taková kráva. 

***

Shit kapitola, pardon, ale nějak to nešlo normálně přepsat, nevim no..
bye:)